Téma 1: Odchylka od územního plánu

„U záměrů nad 10 000 m² vzniká možnost odchýlit se od územního plánu, pokud investor financuje jeho změnu.“
 
Financování změny územního plánu není automatickou cestou k odchylce od územního plánu.
Návrh pracuje se zvláštní zákonnou domněnkou pro vyhrazené stavby. Ta se netýká jen soukromých developerů nebo velkých bytových projektů, ale jakékoli vyhrazené stavby jakéhokoli stavebníka — včetně státu.

Podnět ke změně územního plánu může podat kdokoli a kdykoli. Obec nebo kraj mohou požadovat, aby navrhovatel uhradil náklady na pořízení změny. To ale samo o sobě neznamená, že se záměr může odchýlit od platného územního plánu.

Odchylka v konkrétním povolovacím řízení vyžaduje splnění dalších podmínek: souhlas vydavatele územního plánu, případně souhlas vlastníka, je-li třeba, a především nesmí zasáhnout do práv jiných osob, ochranných pásem, koridorů ani dalších veřejných zájmů.
Nejde tedy o možnost „zaplatit si“ změnu pravidel. Jde o zákonem omezený postup pro jednotlivý záměr, který musí obstát i z hlediska ochrany okolí a práv dotčených osob.

Vysvětlení najdeme v odůvodnění k § 193 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb.:

Současná právní úprava, jak potvrzuje i judikatura, vychází z nutnosti řešit jakékoli odchýlení od regulace využití území v územně plánovací dokumentaci její změnou, a to za splnění požadavků na její řádné odůvodnění a projednání (srov. např. rozsudek NSS  8 Ao 6/2011, publ. pod č. 2741/2013 Sb. NSS). I drobná odchylka od regulativů územního plánu, je důvodem pro zamítnutí žádosti o povolení záměru, neboť stavební úřad je územně plánovací dokumentací vázán, a soulad nelze dovozovat pouze z formálního označení záměru nebo jeho částečného přiblížení regulativům (srov. rozsudek NSS  9 As 76/2012, 3117/2014 Sb. NSS).

Pro zrychlení a větší flexibilitu povolování staveb a pro omezení často kritizované striktní závaznosti územně plánovací dokumentace se proto cíleně umožňuje v nekonfliktních případech a za přísně stanovených podmínek odchýlit se od územně plánovací dokumentace, územního opatření nebo vymezení zastavitelného území. Ustanovení směřuje zejména na případy, kdy i pro sebemenší odchylku např. od územního plánu bylo nutné projít zdlouhavým procesem pořizování změny územního plánu, aby mohl být záměr povolen, aniž by k tak složitému a dlouhému procesu byly věcné důvody, a aniž by takový proces měl pro jiné osoby nebo pro veřejné zájmy jakýkoli přínos.

První podmínkou je souhlas toho, kdo územně plánovací dokumentaci vydal. V případě obcí a krajů bude příslušným orgánem k udělení tohoto souhlasu rada, což je vyjádřeno v kompetenčních ustanoveních v části druhé zákona - § 24 odst. 2 písm. f) a § 27 odst. 2 písm. f). Je nutné zdůraznit, že tento souhlas je nutnou, ale nikoliv jedinou podmínkou k možnému odchýlení záměru od územně plánovací dokumentace – konečné rozhodnutí o splnění všech podmínek je na stavebním úřadu. Rada kraje či obce, jako orgány veřejné správy, by při rozhodování o udělení souhlasu měly vycházet zejména ze zájmu samosprávného celku a s cílů a úkolů územního plánování, vyjádřených v konkrétní podobě jejich územně plánovací dokumentace a rovněž z jejího smyslu, účelu a chráněných hodnot.

Pokud by záměr vyžadoval souhlas vlastníka pozemku podle § 187, je tento souhlas další nutnou podmínkou pro možné povolení záměru odchylujícího se od územně plánovací dokumentace. Předpokládá se, že obvykle bude vlastníkem samotný žadatel.

Další podmínka, že záměr „nenaruší veřejné zájmy“ a „nedotkne se jiných osob“, plní klíčovou funkci materiálního omezení použitelnosti celého institutu odchylky od územně plánovací dokumentace. Nelze ji vykládat jako absolutní absenci jakéhokoli dopadu na okolí, neboť takový výklad by byl prakticky neaplikovatelný. Současně ji však nelze redukovat pouze na procesní rovinu (tj. otázku, zda mají dotčené osoby k dispozici právní ochranu v navazujícím řízení), protože tím by se vyprázdnil její regulační smysl. „Nedotčení jiných osob“ tedy znamená absenci nového nebo zesíleného zásahu do právem chráněných zájmů třetích osob oproti stavu předvídanému územně plánovací dokumentací. Posuzuje se přitom dopad samotné odchylky, nikoli dopad záměru jako celku. Odchylka je tedy přípustná pouze tehdy, pokud nemění okruh ani intenzitu zásahů do veřejných zájmů a práv třetích osob, které byly v zásadě již akceptovány v rámci územního plánování. Tento výklad odpovídá i funkci územního plánování jako nástroje, který vyvažuje konflikty mezi jednotlivými zájmy v území.

Institut odchylky je tedy použitelný pro drobné odchylky technického nebo prostorového charakteru, které nemění funkční využití území ani intenzitu jeho využití a nepřinášejí nové zásahy do práv třetích osob ani nové dopady na veřejné zájmy. Naopak v případech, kdy by odchylka vedla k zásahu do chráněných hodnot nebo k novým konfliktům mezi zájmy v území, je nutné postupovat cestou standardní změny územně plánovací dokumentace.

Současně musí být tento institut vykládán tak, aby nenarušoval závaznost územního plánování jako koncepčního nástroje a aby nedocházelo k obcházení požadavků vyplývajících z unijního práva, zejména ze směrnice 2001/42/ES o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí. Individuální odchylka nesmí představovat materiální změnu regulace území, která by svou povahou odpovídala změně územně plánovací dokumentace, která vytváří rámec pro budoucí realizaci záměrů uvedených v příloze 1 zákona č. 100/2001 Sb. Podmínka, že odchylka „nenaruší veřejné zájmy“, představuje samostatný materiální limit. Veřejné zájmy zde zahrnují zejména ochranu životního prostředí, krajiny, urbanistické koncepce území a veřejné infrastruktury. V souladu s judikaturou Soudního dvora EU je nutné posuzovat nejen přímé, ale i nepřímé a kumulativní účinky. Pokud by odchylka vedla k takovým dopadům, které nebyly posouzeny v rámci územně plánovací dokumentace nebo by mohla změnit závěry tohoto posouzení, nebylo by možné ji připustit bez změny plánu a případného posouzení podle směrnice SEA. A opačně jsou v zásadě přípustné změny, které zůstávají v rámci již posouzených vlivů.
Pro ochranná pásma platí možnost odchýlení se od jejich vymezení se souhlasem toho, v jehož zájmu jsou vymezena, přiměřeně.
 

Téma 2: Černé stavby

„Černé stavby se jednoduše zlegalizují.“

Ne. Dodatečné povolení stavby je i nadále výjimečné řešení, nikoli automatická legalizace.

Výjimka je výslovně podmíněna zcela zjevnou nepřiměřeností odstranění vůči přínosům a současně absencí dotčení veřejných zájmů a práv třetích osob. Odpovědnost za přestupek zůstává.

Výraz "zjevně nepřiměřený" se vztahuje k situaci, kdy něco je jasně viditelné a jasně projevuje se, a to bez nutnosti dalšího dokazování. Tento termín se často používá v právních kontextech, kde se vyjadřuje, že něco je zřejmě a nevyžaduje další evidence pro jeho existenci. V právních rozhodnutích se často používá k hodnocení, zda něco je zjevně nepřiměřené, což znamená, že je jasně viditelné a nevyžaduje další evidence pro jeho existenci.
Každý případ se posuzuje jednotlivě. Nestačí ekonomický argument stavebníka a nesmí dojít k újmě sousedů ani veřejného zájmu.

Tento fakt potvrzuje Ustanovení: § 256 odst. 1 až 3 zákona č. 283/2021 Sb.:

(1) Stavbu lze dodatečně povolit, pokud povinný prokáže splnění podmínek podle § 193 a
a) stavba nevyžaduje rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů podle jiného právního předpisu,
b) stavba nevyžaduje povolení výjimky z požadavků na výstavbu a
c) povinný uhradil ve stanovené lhůtě pokutu za přestupek podle tohoto zákona spočívající v tom, že provedl stavbu bez povolení nebo v rozporu s ním, byla-li uložena.

(2) Vyžaduje-li stavba pouze výjimku z požadavků na umisťování staveb a stavebník doloží stavebnímu úřadu souhlas účastníků řízení, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám nebo sousedním pozemkům může být povolením výjimky přímo dotčeno, považuje se podmínka podle odstavce 1 písm. b) za splněnou. Ustanovení § 187 odst. 2 až 4 se použije obdobně.

(3) Stavební úřad nenařídí odstranění stavby a stavbu, která vyžaduje povolení, dodatečně povolí i bez splnění podmínek podle odstavce 1, pokud by nařízení odstranění stavby představovalo pro povinného nebo pro jiné osoby nebo pro veřejný zájem zcela zjevně zásah nepřiměřený přínosům a zároveň ponecháním stavby nejsou dotčeny veřejné zájmy ani práva třetích osob. Odpovědnost povinného za přestupek tím není dotčena.

Další vysvětlení najdeme v odůvodnění k odstavci 3:

Nový odstavec 3 zavádí výjimku, podle níž se  odstranění „černé“ stavby nenařídí a stavba se dodatečně povolí i při nesplnění všech podmínek pro dodatečné povolení, pokud by odstranění stavby  bylo zcela zjevně nepřiměřeným zásahem pro povinného, jiné osoby nebo veřejný zájem a zároveň ponecháním stavby nejsou dotčeny veřejné zájmy ani práva třetích osob. Jde o obdobnou úpravu, jaká je již v současném znění zákona obsažena v § 259 odst. 1, pro případ opakovaného řízení o povolení stavby po jeho zrušení a o projev zásad proporcionality a zmírnění tvrdosti zákona, který by však vzhledem ke stanoveným podmínkám („zcela zjevná nepřiměřenost zásahu“ nedotčení veřejných zájmů ani práv třetích osob) měl být vykládán restriktivně a aplikován výjimečně.   Explicitně se stanoví, že tímto není dotčena odpovědnost povinného za přestupek.
 

Téma 3: Zvláštní soudní režim

„Zvláštní 90denní soudní režim platí jen pro nejbohatší developery.“
 
Rozhodující není majetek ani postavení investora. Rozhodující je typ a rozsah záměru, který zákon zařazuje mezi vyhrazené stavby.
Tento režim se tedy neuplatní proto, že je stavebník bohatý, velký nebo že jde o developera. Může se týkat soukromého investora, obce, kraje, státu i jiné osoby — pokud připravuje zákonem vymezený záměr.
Úvaha, že tento režim budou v praxi využívat hlavně velcí developeři, je pouze domněnka. Není to zákonná podmínka a zákon ekonomické postavení stavebníka jako kritérium vůbec nezná.

To explicitně potvrzuje § 309 odst. 4 zákona č. 283/2021 Sb. zakládá 90denní lhůtu pro rozhodnutí soudu o žalobě i kasační stížnosti ve věci vyhrazené stavby. Právní kritérium je tedy předmět sporu — vyhrazená stavba — nikoli investorův majetek, obrat, právní forma ani to, zda jde o developera.

Odůvodnění k § 309 výslovně říká, že zvláštní lhůta se navrhuje „vzhledem k významu“ vyhrazených staveb a že má být obdobná režimu, který už existuje u záměrů EIA a záměrů podle zákona č. 416/2009 Sb. Zákonodárce tedy odůvodňuje režim veřejným významem a potřebou rychlého soudního přezkumu, ne ekonomickou silou stavebníka.

Zároveň příloha č. 3 stavebního zákona vymezuje, co je vyhrazenou stavbou. Jde především o významnou dopravní a energetickou infrastrukturu, některé
průmyslové či veřejné stavby a v navržené úpravě také vybrané projekty hromadného bydlení. Režim proto může využít stát, obec, kraj, veřejný investor i soukromá osoba — podle povahy stavby.
 

Téma 4: Rozhodnutí radu o změně územního plánu

„O jakékoliv odchylce od územního plánu může rada rozhodnout za zavřenými dveřmi.“
 
Souhlas Rady není samostatným a bezpodmínečným oprávněním odchýlit se od územního plánu.
Nejde ani o rozhodování o změně územního plánu. Jde o možnost posoudit dílčí odchylku pro konkrétní záměr v povolovacím řízení — a jen při splnění podmínek § 193 odst. 2 stavebního zákona. Mezi ty patří:

Záměr se nesmí dotknout práv jiných osob, ochranných pásem, koridorů ani dalších veřejných zájmů. Je-li potřeba, vyžaduje se také souhlas vlastníka. Rada tedy nemůže pouhým rozhodnutím otevřít cestu k libovolné výstavbě nebo nahradit standardní změnu územního plánu.
Zastupitelstvo si navíc může tuto pravomoc vyhradit do svého rozhodování místo Rady. Rozhodování tak není vyňato z demokratické kontroly volených zástupců obce.

Podrobněji je toto téma vysvětleno v ustanovení: § 27 odst. 2 písm. f):

Nové písmeno f) v odstavci 2 zařazuje mezi kompetence rady obce udělování souhlasu k možnosti odchýlit se od územně plánovací dokumentace nebo územního opatření podle

§ 193 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb.

Ten stanoví, že současná právní úprava, jak potvrzuje i judikatura, vychází z nutnosti řešit jakékoli odchýlení od regulace využití území v územně plánovací dokumentaci její změnou, a to za splnění požadavků na její řádné odůvodnění a projednání (srov. např. rozsudek NSS 8 Ao 6/2011, publ. pod č. 2741/2013 Sb. NSS). I drobná odchylka od regulativů územního plánu, je důvodem pro zamítnutí žádosti o povolení záměru, neboť stavební úřad je územně plánovací dokumentací vázán, a soulad nelze dovozovat pouze z formálního označení záměru nebo jeho částečného přiblížení regulativům (srov. rozsudek NSS 9 As 76/2012, 3117/2014 Sb. NSS).
Pro zrychlení a větší flexibilitu povolování staveb a pro omezení často kritizované striktní závaznosti územně plánovací dokumentace se proto cíleně umožňuje v nekonfliktních případech a za přísně stanovených podmínek odchýlit se od územně plánovací dokumentace, územního opatření nebo vymezení zastavitelného území. Ustanovení směřuje zejména na případy, kdy i pro sebemenší odchylku např. od územního plánu bylo nutné projít zdlouhavým procesem pořizování změny územního plánu, aby mohl být záměr povolen, aniž by k tak složitému a dlouhému procesu byly věcné důvody a aniž by takový proces měl pro jiné osoby nebo pro veřejné zájmy jakýkoli přínos.

První podmínkou je souhlas toho, kdo územně plánovací dokumentaci vydal. V případě obcí a krajů bude příslušným orgánem k udělení tohoto souhlasu rada, což je vyjádřeno v kompetenčních ustanoveních v části druhé zákona - § 24 odst. 2 písm. f) a § 27 odst. 2 písm. f). Je nutné zdůraznit, že tento souhlas je nutnou, ale nikoliv jedinou podmínkou k možnému odchýlení záměru od územně plánovací dokumentace – konečné rozhodnutí o splnění všech podmínek je na stavebním úřadu. Rada kraje či obce, jako orgány veřejné správy, by při rozhodování o udělení souhlasu měly vycházet zejména ze zájmu samosprávného celku a s cílů a úkolů územního plánování, vyjádřených v konkrétní podobě jejich územně plánovací dokumentace a rovněž z jejího smyslu, účelu a chráněných hodnot.

Pokud by záměr vyžadoval souhlas vlastníka pozemku podle § 187, je tento souhlas další nutnou podmínkou pro možné povolení záměru odchylujícího se od územně plánovací dokumentace. Předpokládá se, že obvykle bude vlastníkem samotný žadatel.
Další podmínka, že záměr „nenaruší veřejné zájmy“ a „nedotkne se jiných osob“, plní klíčovou funkci materiálního omezení použitelnosti celého institutu odchylky od územně plánovací dokumentace. Nelze ji vykládat jako absolutní absenci jakéhokoli dopadu na okolí, neboť takový výklad by byl prakticky neaplikovatelný. Současně ji však nelze redukovat pouze na procesní rovinu (tj. otázku, zda mají dotčené osoby k dispozici právní ochranu v navazujícím řízení), protože tím by se vyprázdnil její regulační smysl. „Nedotčení jiných osob“ tedy znamená absenci nového nebo zesíleného zásahu do právem chráněných zájmů třetích osob oproti stavu předvídanému územně plánovací dokumentací. Posuzuje se přitom dopad samotné odchylky, nikoli dopad záměru jako celku. Odchylka je tedy přípustná pouze tehdy, pokud nemění okruh ani intenzitu zásahů do veřejných zájmů a práv třetích osob, které byly v zásadě již akceptovány v rámci územního plánování. Tento výklad odpovídá i funkci územního plánování jako nástroje, který vyvažuje konflikty mezi jednotlivými zájmy v území.

Institut odchylky je tedy použitelný pro drobné odchylky technického nebo prostorového charakteru, které nemění funkční využití území ani intenzitu jeho využití a nepřinášejí nové zásahy do práv třetích osob ani nové dopady na veřejné zájmy. Naopak v případech, kdy by odchylka vedla k zásahu do chráněných hodnot nebo k novým konfliktům mezi zájmy v území, je nutné postupovat cestou standardní změny územně plánovací dokumentace.

Současně musí být tento institut vykládán tak, aby nenarušoval závaznost územního plánování jako koncepčního nástroje a aby nedocházelo k obcházení požadavků vyplývajících z unijního práva, zejména ze směrnice 2001/42/ES o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí. Individuální odchylka nesmí představovat materiální změnu regulace území, která by svou povahou odpovídala změně územně plánovací dokumentace, která vytváří rámec pro budoucí realizaci záměrů uvedených v příloze 1 zákona č. 100/2001 Sb. Podmínka, že odchylka „nenaruší veřejné zájmy“, představuje samostatný materiální limit. Veřejné zájmy zde zahrnují zejména ochranu životního prostředí, krajiny, urbanistické koncepce území a veřejné infrastruktury. V souladu s judikaturou Soudního dvora EU je nutné posuzovat nejen přímé, ale i nepřímé a kumulativní účinky. Pokud by odchylka vedla k takovým dopadům, které nebyly posouzeny v rámci územně plánovací dokumentace nebo by mohla změnit závěry tohoto posouzení, nebylo by možné ji připustit bez změny plánu a případného posouzení podle směrnice SEA. A opačně jsou v zásadě přípustné změny, které zůstávají v rámci již posouzených vlivů.

Pro ochranná pásma platí možnost odchýlení se od jejich vymezení se souhlasem toho, v jehož zájmu jsou vymezena, přiměřeně.
 

Téma 5: Turistické cesty a lesní pozemky

„Novela vlastníkům lesů neurčitě ukládá zajišťovat průchodnost cest a turistických tras a upozorňovat návštěvníky na rizika.“ 
 
Návrh nezavádí plošnou a bezvýjimečnou povinnost každého vlastníka lesa udržovat každou turistickou cestu nebo trasu.
Úprava se týká především tras v národních parcích a stanovených rizikových úseků. Jejím smyslem je řešit konkrétní bezpečnostní situace, nikoli bez rozdílu přenést neurčitou odpovědnost na všechny vlastníky lesních pozemků.
Povinnost proto nelze vykládat tak, že každý vlastník musí automaticky zajišťovat průchodnost všech cest nebo instalovat tabule bez ohledu na konkrétní místo, vymezenou trasu a další předpisy.

To vychází ze změnového zákona § 63 odst. 6 a 7 zákona č. 114/1992 Sb.:

(6) Při provádění preventivních opatření podle občanského zákoníku, jejichž účelem je předejít vzniku újmy na životě, zdraví nebo majetku osob, nebo tuto újmu odvrátit, si vlastníci pozemků počínají tak, aby nedošlo k nedovolené změně obecně nebo zvláště chráněných částí přírody. Cesty nebo trasy vyhrazené orgánem ochrany přírody v klidových územích národního parku a turistické trasy na území národního parku udržuje vlastník pozemku tak, aby byla zajištěna jejich průchodnost v souladu se zásadami péče; tím nejsou dotčena práva a povinnosti vlastníka pozemní komunikace podle zákona o pozemních komunikacích.
 
(7) V úseku vyznačené nebo vyhrazené turistické trasy, kde hrozí trvale zvýšené riziko újmy na životě, zdraví nebo majetku osob z důvodu uplatňování ochranného režimu zvláště chráněného území, evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti podle tohoto zákona nebo jiné neobvyklé riziko újmy na životě, zdraví nebo majetku osob z důvodu stavu přírodního prostředí v obecně nebo zvláště chráněných částech přírody, kterými trasa prochází, zajistí vlastník pozemku na přístupových místech vhodným způsobem informování osob, pohybujících se po této trase, o existujícím riziku.

Téma 6: Ekonomická nepřiměřenost

„Investor může postavit stavbu na hranici pozemku, sousedovi zhoršit soukromí a stavbu následně ponechat jen proto, že by demolice byla ekonomicky nepřiměřená.“
 
Ekonomická náročnost odstranění stavby sama o sobě nestačí.
Výjimečné dodatečné povolení podle § 256 odst. 3 vyžaduje nejen zjevnou nepřiměřenost odstranění, ale zároveň i to, aby ponecháním stavby nebyly dotčeny veřejné zájmy ani práva třetích osob.
Pokud by stavba na hranici pozemku zasáhla do práv souseda — například omezila jeho soukromí, pohodu bydlení nebo užívání pozemku — nelze tuto okolnost pominout. Právě ochrana práv třetích osob je jednou z podmínek, které musí být pro výjimečný postup splněny.
Hypotetický příklad proto nemůže fungovat tak, že investor stavbu postaví bez povolení, sousedovi způsobí újmu a následně argumentuje pouze náklady na demolici. Takový zásah do práv souseda je nutné v řízení posoudit.
 
Tuto situaci upřesňují ustanovení: § 144c, § 193 odst. 1 písm. f), § 193 odst. 5 a § 256 odst. 3 zákona č. 283/2021 Sb.

Do § 144c zákona se doplňuje výslovná úprava judikaturního konceptu pohody bydlení.
Celé vysvětlení pojmu „pohody bydlení“ s odůvodněním si můžete přečíst zde.

§ 193 odst. 1 písm. f) stanoví:

ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení, které hodnotí a poměřuje ve vzájemných souvislostech podle zásad uvedených v § 1a. Soulad záměru s požadavky jiných právních předpisů chránících dotčené veřejné zájmy posoudí oprávněná úřední osoba splňující příslušné kvalifikační požadavky podle § 37 odstavce 3.

V § 193 odst. 5 najdeme:

Pro vypořádávání námitek účastníků řízení se v odstavci 5 výslovně zakotvují obecná pravidla, podle kterých jsou nepřípustné námitky účastníka, k nimž se podle zákona nepřihlíží (viz § 190 odst. 1 až 4, § 190a odst. 1, § 191 odst. 1, 3, § 191a odst. 2). Tyto nepřípustné námitky stavební úřad nevypořádává. Jak je uvedeno v odůvodnění změn v § 190, to nezbavuje stavební úřad povinnosti zabývat se z vlastní úřední povinnosti souladem záměru s kogentními požadavky právních předpisů (srov. NSS 2 As 56/2007, KS v Praze 51 A 11/2020, KS v Brně 30 A 15/2019).
Při posuzování ochrany práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení podle odst. 1 písm. f) stavební úřad vychází z jejich vlastních včasných a přípustných námitek podle § 190 až § 191. Je tedy na účastnících řízení, aby řádně a včas uvedli argumentaci související s ochranou jejich práv a právem chráněných zájmů, s níž se má stavební úřad vypořádat.

V odstavci 5 se dále stanoví výslovné pravidlo, že námitky, které nespočívají v porušení právních předpisů (tj. jde např. jen o obecný nesouhlas se záměrem, který však není spojen s žádnou námitkou tvrdící alespoň v obecné rovině porušení právních pravidel, například občanskoprávní ochrany sousedských práv nebo nově definované pohody bydlení (§ 144c), nejsou důvodné. Navržená úprava tím navazuje na dosavadní judikaturu, která např. i v kontextu pohody bydlení vychází z předpokladu, že jsou-li dodrženy normy o obecných technických požadavcích na výstavbu, nelze úspěšně namítat, že pohoda bydlení bude narušena (např. rozsudky NSS, 9 As nebo 6 As 38/2008). Pokud účastník řízení vyjadřuje svůj nesouhlas se záměrem, aniž by tvrdil porušení právního předpisu (a jde zároveň o přípustnou námitku), je taková námitka nedůvodná