Co novela skutečně stanoví

Téma 1: Sjednocení stavebních úřadů neznamená oslabení postavení obcí

Stavební úřad má dnes jen cca 10 % obcí. Nejedná se o aplikaci kompetence samospráv, ale o zajištění provozu státní agendy. Žádná obec v souvislosti s novelou nepřichází o žádnou kompetenci, naopak do své výlučné působnosti získávají územní plánování a také se staví na jisto, že jsou odpovědné za rozvoj obcí a tato odpovědnost je nově definována jako veřejný zájem.

V praxi to znamená, že si obce určují podobu a způsob využívání svého území prostřednictvím územně plánovací dokumentace. Proces jejího pořízení a změn se administrativně zjednodušuje. Novela obcím navíc svěřuje nové nástroje a kompetence, které jim umožní účinněji koordinovat rozvoj bydlení, občanské vybavenosti i veřejné infrastruktury. 

Sjednocení stavebních úřadů do jedné soustavy umožní sjednocovat výkladovou praxi, tedy to, jak úřady postupují při vyhodnocení souladu podání se zákony, to není a nikdy nebylo úkolem samospráv. Kromě toho umožní zajistit dostatečně profesionální aparát pro rozhodování o jakýchkoliv typech projektů i na malých městech a také umožní sdílet personální kapacity.
Změna neoslabuje samosprávy, ale odděluje rozhodování o povolení staveb od samosprávné působnosti obcí a současně zachovává obcím klíčovou roli při určování pravidel rozvoje jejich území.
 
Odůvodnění najdeme v důvodové zprávě ke komplexnímu pozměňovacímu návrhu, konkrétně v § 17, § 17a a § 17b zákona č. 283/2021 Sb.
Důvodovou zprávu si celou můžete přečíst zde.

Odůvodnění k § 17

Nové znění § 17 nahrazuje stávající Dopravní a energetický stavební úřad a zřizuje soustavu nových úřadů rozvoje území České republiky, kterou tvoří Úřad rozvoje území České republiky (Úřad), úřady rozvoje území krajů a jejich územní pracoviště.

Přestože jsou Úřad i další úřady rozvoje území zřízeny formálně již dnem účinnosti zákona, podle přechodných ustanovení vzniknou a začnou vykonávat svou působnost až později. Konkrétně Úřad od 1. ledna 2027 a další úřady rozvoje území
od 1. ledna 2028.

Název Úřadu, resp. celé soustavy úřadů rozvoje území je zvolen cíleně tak, aby vyjadřoval integrovaný princip ochrany veřejných zájmů ve smyslu § 1 odst. 2 a 3. Nejde tedy jen o „stavební úřady“, které by aplikovaly pouze stavební zákon v dosavadním úzkém smyslu. Úřady rozvoje území posuzují i další veřejné zájmy v oblastech uvedených v § 1b podle složkových zákonů a zajišťují podmínky pro rozvoj území jako celku a jako součásti vystavěného prostředí, ve kterém člověk žije. V jejich kompetenci tedy není pouze dílčí agenda povolování staveb, ale integrují v sobě až na několik výjimek všechny agendy, v důsledku kterých dochází k rozvoji území.

Konkrétní § 17 je nicméně pouze organizační ustanovení, podle kterého se zřizuje Úřad rozvoje území České republiky, úřady rozvoje území krajů a jejich územní pracoviště. Úřad jako takový je organizační složkou státu a účetní jednotkou, na rozdíl od úřadů rozvoje území krajů a jejich územních pracovišť, které pro účely hospodaření s majetkem České republiky, účetnictví a vystupování v právních vztazích, včetně pracovněprávních vztahů mají pouze postavení vnitřních organizačních jednotek Úřadu.

Podrobnosti organizačního uspořádání soustavy úřadů rozvoje území a jejich působnost, zvlášť pro účely územního plánování (hlava II části druhé) a zvlášť pro účely stavebního řádu (hlava III části druhé), jsou stanoveny v dalších ustanoveních.

Jednotný charakter Úřadu, který tím pádem i jednotně reprezentuje zaměstnavatele (Českou republiku) v pracovněprávních vztazích se státními zaměstnanci, umožňuje sdílení oprávněných úředních osob za účelem využití jejich volné kapacity a specializace mezi agendami různých úřadů rozvoje území, aniž by se měnilo místo výkonu jejich práce (tj. jde o flexibilitu v přidělování agendy, nikoli o změny místa výkonu práce). Státnímu zaměstnanci zařazenému např. v Úřadu rozvoje území pro Jihočeský kraj, který má fyzické pracoviště v Českých Budějovicích, může být přidělována práce na spisech, které jako místně příslušný správní orgán vede např. Úřad rozvoje území pro hlavní město Prahu apod.

Možnost sdílení zaměstnanců může být užitečná mimo jiné i z důvodu integrace agend podle jiných zákonů do působnosti stavebního úřadu (§ 1b). Zejména u méně častých agend může docházet k tomu, že příslušní specialisté s příslušnou odbornou zkouškou nemusí být trvale přítomni a zaměstnání s místem výkonu práce na každém územním pracovišti, ale mohou svou působnost i pro řízení v prvním stupni na územním pracovišti vykonávat z jiného místa pracoviště, nejčastěji z úřadu rozvoje území příslušného kraje, případně přímo z centrálního Úřadu.

Možnost sdílení zaměstnanců platí pro úřady rozvoje území jak s různou místní, tak i s různou věcnou nebo funkční příslušností. Limitem je zde pouze ustanovení § 14 odst. 6 správního řádu, podle nějž je z řízení vyloučena úřední osoba, která se účastnila řízení v téže věci na jiném stupni. Důvodem vyloučení však není účast na úkonech před zahájením řízení nebo na výkonu kontroly prováděné podle zvláštního zákona.

Odůvodnění k § 17a

Úřad rozvoje území České republiky je vrcholem nově vzniklé soustavy jednotné státní správy v oblasti stavebního práva, což se projevuje i v doprovodné novele kompetenčního zákona, v němž je Úřad doplněn do seznamu ústředních orgánů státní správy. V celém stavebním zákoně i v právním řádu se v návaznosti na vznik Úřadu nahrazuje původní kompetence Ministerstva pro místní rozvoj kompetencí Úřadu.

Úřad vznikne podle přechodných ustanovení spojením stavebních úřadů Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva průmyslu a obchodu, Ministerstva dopravy a Dopravního a energetického stavebního úřadu, které integruje v rámci své organizační struktury a převezme jejich působnost. Pracovní, resp. služební poměry dosavadních pracovníků těchto úřadů přejdou podle § 338 až 345a zákoníku práce do pracovního poměru k Úřadu (viz přechodná ustanovení a nový zákon o státních zaměstnancích). Úřad je samostatným nezávislým úřadem, který není podřízen žádnému jinému úřadu ani ministerstvu. Z rozpočtového hlediska je samostatnou rozpočtovou kapitolou stejně jako jiné ústřední orgány státní správy.

Úřad je ústředním orgánem státní správy pro oblast územního plánování, povolování staveb a vyvlastnění. Dalším úkolem Úřadu je metodické sjednocování činnosti orgánů územního plánování a řízení a metodické sjednocování stavebních úřadů. Formulace se liší proto, že orgánům územního plánování, jimiž jsou zejména obce a kraje, není Úřad pracovněprávně nadřízen, a proto je pouze metodicky podporuje, zatímco stavebním úřadům (s výjimkou jiných stavebních úřadů podle § 35) nadřízen je, proto je přímo řídí. Úřad provádí též výzkum, publikační činnost a řeší koncepční otázky v oblasti své působnosti. V tomto směru může využít kapacity, které na něj přejdou ze zanikajícího Ústavu územního rozvoje v Brně (viz přechodná ustanovení). Hlavní věcné kompetence Úřadu jsou stanoveny zvlášť pro účely územního plánování (hlava II části druhé) a pro účely stavebního řádu (hlava III části druhé). Úřad je zejména stavebním úřadem prvního stupně pro vyhrazené stavby (§ 30) a nadřízeným správním orgánem úřadů rozvoje území krajů (§ 21 odst. 2, § 30 odst. 3).

Sídlem Úřadu je Praha. Úřad může zřizovat územní pracoviště. Podle přechodných ustanovení se dosavadní územní pracoviště Dopravního a energetického stavebního úřadu vznikem Úřadu stávají detašovanými územními pracovišti Úřadu. Detašovaná územní pracoviště Úřadu nejsou samostatným správním orgánem, ale jsou organizační součástí Úřadu, pouze s fyzicky odlišným umístěním pracoviště (pobočka, expozitura).

V čele Úřadu je předseda, který organizuje a řídí činnost Úřadu a uděluje pokyny všem podřízeným zaměstnancům. Jmenování či odvolávání předsedy se vyjímá z působnosti jediného resortu a pověřuje se jím přímo vláda, jako kolektivní orgán, ve kterém zasedají jednotliví ministři. Cílem bylo vymanit územní a stavební agendu z gesce jediného resortu, neboť funkční stavební řízení je zájmem všech a gesčně má na něm mít zájem bezpochyby více než jeden gesční ministr. Předsedu Úřadu jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra pro místní rozvoj. Předseda Úřadu si vybírá své místopředsedy, kteří jej v jím vymezených oblastech zastupují a které na jeho návrh jmenuje a odvolává ministr pro místní rozvoj. Předseda Úřadu a místopředsedové Úřadu jsou zaměstnanci státu zařazení v Úřadu, ale nedopadá na ně zákon o státních zaměstnancích.

Aby nebyl Úřad zatěžován zbytnou agendou v území, kterou lze delegovat na úřady rozvoje území krajů, případně na jejich územní pracoviště, zákon výslovně uvádí, že v případech stanovených vnitřním předpisem Úřadu nebo na základě písemného pověření předsedy může v úřadech rozvoje území právně jednat jménem státu i jiný státní zaměstnanec. Rozumí se tím zejména příslušní vedoucí státní zaměstnanci v úřadech rozvoje území krajů a v jejich územních pracovištích, případně v jejich detašovaných pracovištích.

Předseda a místopředsedové Úřadu jsou do funkce jmenováni na dobu funkčního období v trvání 6 let. Mohou být jmenováni opakovaně. Zákon předepisuje rovněž kvalifikační kritéria pro osobu předsedy a místopředsedy. Primárním je, aby znalosti, zkušenosti a morální vlastnosti těchto osob byly předpokladem, že budou svou funkci zastávat řádně. Dále se musí jednat o státní občany České republiky, plně svéprávné a bezúhonné osoby s ukončeným vysokoškolským vzděláním získaným studiem v magisterském studijním programu.
Předseda a místopředsedové Úřadu nesmí být členy řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu podnikajících právnických osob ani nesmí zastávat jinou placenou či výdělečnou funkci, ledaže by se jednalo o správu vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické a umělecké.

Odůvodnění k § 17b

Úřady rozvoje území krajů jsou územními správními orgány ve věcech územního plánování, stavebního řádu, vyvlastnění a dalších věcí upravených tímto zákonem. Úřadů rozvoje území krajů je 14 a sídlí v sídle jednotlivých krajů a hlavního města Prahy, v rámci kterých vykonávají svou působnost. V čele krajského stavebního úřadu stojí ředitel.

Úřady rozvoje území krajů mají svá územní pracoviště, a to v obcích s rozšířenou působností, v jejichž správním obvodu vykonávají územní působnost. V hlavním městě Praze je obcí s rozšířenou působností samotné hlavní město Praha. V čele územních pracovišť stojí vedoucí.
Z hlediska pracovněprávního jsou všichni zaměstnanci úřadů rozvoje území krajů, stejně jako všichni zaměstnanci jejich územních pracovišť zaměstnanci České republiky, za kterou jako jediná organizační složka jedná Úřad. Úřad může tuto agendu delegovat vnitřním předpisem nebo na základě písemného pověření na státní zaměstnance v území (§ 17a odst. 3).
Z hlediska správního jsou úřady rozvoje území krajů nadřízenými správními orgány svých územních pracovišť (§ 21 odst. 3,
§ 30 odst. 3).

Úřad může zřídit detašovaná pracoviště územních pracovišť i v jiných obcích než v obcích s rozšířenou působností, je-li to potřebné. Detašovaná pracoviště územních pracovišť nejsou samostatným správním orgánem, ale jsou organizační součástí daného územního pracoviště s pouze fyzicky odlišným umístěním pracoviště (pobočka, expozitura). Proto ani jejich zřízení nevyžaduje formu právního předpisu, ale jde o organizační manažerské rozhodnutí (předsedy) Úřadu, které bude odvislé nejen od potřeb daného území a místa, ale též od ochoty samosprávy nabídnout vhodné podmínky pro existenci detašovaného pracoviště v daném městě (obci). Vedoucím detašovaného pracoviště je z pracovněprávního hlediska vedoucí daného územního pracoviště, o jehož detašované pracoviště jde.

Z hlediska místní příslušnosti vykonává úřad rozvoje území kraje územní působnost v území příslušného kraje. Územní pracoviště vykonává územní působnost ve správním obvodu obce s rozšířenou působností, ve které má sídlo. Detašovaná pracoviště nemají zákonem stanovenou místní příslušnost, neboť nejsou samostatnými správními orgány, ale z logiky věci se budou podílet na výkonu územní působnosti územního pracoviště zejména ve správním obvodu obce, v níž budou umístěna.

Věcné kompetence úřadů rozvoje území krajů jsou stanoveny zvlášť pro účely územního plánování (hlava II části druhé) a pro účely stavebního řádu (hlava III části druhé). Kompetence územních pracovišť v oblasti stavebního řádu jsou zbytkové, tj. vykonávají vše, co není zákonem svěřeno nadřízeným úřadům rozvoje území.

Téma 2: Uplynutí lhůty neumožňuje automaticky zahájit stavbu

Dále také na senátním plénu zaznělo, že čím méně zaměstnanců bude mít stavební úřad, tím častěji po 30 dnech nastane fikce schválení.
To také není správně. Novela nezavádí automatické schválení všech záměrů po 30 dnech. U žádných záměrů nedochází k tomu, že by stavebník mohl po uplynutí lhůty automaticky začít stavět.

Institut podle § 212a lze uplatnit pouze ve zvláštních případech zrychleného řízení a pouze u vybraných druhů staveb. Ani tehdy však samotné uplynutí lhůty nezakládá oprávnění stavbu realizovat. Stavebník musí získat potvrzení stavebního úřadu, že jsou splněny zákonné podmínky a že lhůta uplynula bez vydání rozhodnutí.

Smyslem tohoto mechanismu není obcházet posuzování staveb, ale zajistit dodržování zákonných lhůt správními orgány. Současně novela zjednodušuje rozsah dokumentace a omezuje zbytečnou administrativu, což má přispět k rychlejšímu a efektivnějšímu rozhodování.
Jinými slovy, novela nezakládá „fikci schválení“, při které by úřad nemusel nic posoudit a stavebník mohl automaticky stavět. Každý záměr musí i nadále splňovat podmínky stanovené zákonem a být v souladu s veřejnými zájmy i právy dotčených osob.
 

Odůvodnění najdeme v §212a zákona č. 283/2021 Sb.

Návrh reaguje na reálné zkušenosti, kdy se stavební úřad žádostí začne zabývat až po několika měsících od jejího podání. Zároveň je mechanismus nastaven tak, že se týká pouze záměrů, kde byla v průběhu veřejnoprávního projednávání nalezena shoda na realizaci se všemi dalšími dotčenými subjekty. Takové situace prakticky nenastávají plošně a neexistuje v realitě žádný důvod k tomu, aby u takové žádosti úřad nekonal, když pakliže existují vady žádosti nebo chybí podklady, tak úřad běh lhůty výzvou přeruší a fikce nenastane vůbec. Návrh nesměřuje k cíli vydávat primárně rozhodnutí tacitně, stále platí povinnost uvedená v § 196 a § 212 stavebního zákona, rozhodovat o žádosti ve stanovené lhůtě, tedy explicitním rozhodnutím. Návrh směřuje na situace, kdy tak stavební úřad nekoná svou povinnost a práva stavebníka jsou v takovém případě přecházena, ačkoli nelze dovozovat, že by vydáním rozhodnutí došlo k negativnímu zásahu do práv či opravných zájmů třetích osob či ohrožení jiných veřejných zájmů v území. Zároveň byla úprava povolení záměru uplynutím lhůty zařazena do struktury stavebního zákona tak, aby nešlo o úpravu extenzivní, ale rámovanou dalšími podmínkami, za kterých může k tacitnímu povolení dojít, např. právě režimu zrychleného řízení. Podmínka, že fikce rozhodnutí může nastat jen v případě zrychleného řízení, znamená, že legálně nemůže fikce nastat u záměrů, které nenaplní samotné požadavky na zrychlené řízení.

Limitním parametrem je rovněž omezení skupiny staveb, u kterých může fikce nastat na jednoduché stavby a stavby sítí technické infrastruktury. Tyto dvě skupiny staveb byly vymezeny z různých důvodů, ale některé vlastnosti jsou jim společné. 

V případě jednoduchých staveb, které jsou vymezeny stavebním zákonem, se předpokládá, že se jedná o záměry, které se veřejných zájmů dotýkají v menší míře a obecně nižší je jejich technická náročnost, což se ve stavebním zákoně projevuje rovněž tím, že je zkrácena lhůta pro vydání povolení, projektovou dokumentaci může až na výjimky zpracovávat kvalifikovaná osoba (osoba s kvalifikací, ale nikoliv nutně autorizací), jednoduché stavby lze ve většině realizovat svépomocí a rovněž většina jednoduchých staveb nevyžaduje kolaudaci. Jak je uvedeno výše, jde o stavby povahou méně významné, na které není třeba klást tak vysoké regulatorní nároky jako na ostatní povolované stavby.

Druhou skupinou staveb, která byla vymezena jsou sítě technické infrastruktury. Je nutné upozornit, že se nejedná o celou skupinu staveb technické infrastruktury, ale pouze sítě. Těmi mohou být jak stavby vedení v elektroenergetice, plynárenství či teplárenství, dále stavby vodovodů a kanalizací, produktovody či stavby telekomunikačních sítí. Jedná se o stavby, které jsou z hlediska svého technického řešení mnohdy v principu jednodušší, ale zejména jsou vždy standardizované. Vzhledem k tomu, že tyto stavby jsou realizovány již historicky poměrně dlouhou dobu, jejich technické řešení, včetně realizace opatření, která mají zabránit nežádoucím vlivům do okolí, je sektorově vymezené, odzkoušené a není po většinou nositelem progresivních, tedy do jisté míry neznámých, technických změn. To do významné míry determinuje úroveň jejich dopadu na veřejné zájmy chráněné v dotčeném území na nižší úrovni, což je jim společné se stavbami jednoduchými. Podstata zrychleného řízení neumožňuje konat bez souhlasu vlastníků pozemků či dotčených osob. V případě sítí tak taková situace bude ve většině případů vyžadovat i např. souhlas obce jakožto vlastníka pozemků v nichž jsou sítě vedeny.

Z důvodů uvedených výše lze proto předpokládat, že sítě technické infrastruktury tedy nebudou významně působit na své okolí. Kde lze naopak silný veřejný zájem shledat je poskytování služeb, které jsou zásadní pro fungování společnosti v 21. století. Elektřina, plyn, teplo, voda, datové připojení atd. Veřejný zájem na jejich realizaci je nezpochybnitelný a z hlediska českého legislativního řešení je jeho přítomnost explicitně uvedena v jednotlivých složkových předpisech, které danou infrastrukturu řeší (energetický zákona, zákon o elektronických komunikacích apod.). Je proto nutné konstatovat, že je třeba tyto záměry povolovat co nejrychleji tak, aby byla umožněna jejich rychlá výstavba a zapojení do stávajících soustav.

Je třeba rovněž vyzdvihnout, že se v případě sítí technické infrastruktury jedná o stavby, na které se Evropská komise zaměřuje v rámci revizí evropské legislativy tak, aby pomohla vytvořit legislativní prostředí, které povede ke snazší a rychlejší realizaci staveb, které přispívají k cílům dekarbonizace a integraci obnovitelných zdrojů energie do energetického mixu jednotlivých členských států. Jde pak konkrétně o stavby sítí přenosové a distribuční soustavy v elektroenergetice, které napomáhají integrovat obnovitelné zdroje (FVE a VTE) do elektrizační soustavy. 

Domníváme se tedy, že pro tyto stavby platí to, co je například uvedeno v recitálu nařízení 2024/1309 o opatřeních ke snížení nákladů na budování gigabitových sítí elektronických komunikací (nařízení o gigabitové infrastruktuře): (46) Aby se zajistilo, že tyto postupy pro udělování těchto povolení budou dokončeny v přiměřené lhůtě, v souladu s některými novými a osvědčenými správními postupy na vnitrostátní úrovni, je nezbytné vypracovat zásady pro zjednodušení administrativy. To by mělo mimo jiné zahrnovat omezení povinnosti předchozího povolení na případy, kdy je to nezbytné, a zavedení implicitního schválení ze strany příslušných orgánů po uplynutí určité doby…“, což se promítá do článku 8 téhož nařízení textem „1. Pokud příslušný orgán nevydal rozhodnutí v platné lhůtě uvedené v čl. 7 odst. 5, považuje se povolení po uplynutí této lhůty za udělené…“. Obecně i u dalších staveb sítí technické infrastruktury je třeba klást důraz na to, aby byly tyto stavby povolovány v přiměřené době a byl rovněž zaveden implicitní souhlas po uplynutí této doby. Transpozice/adaptace v oblasti telekomunikací v národní legislativě probíhá aktuálně tiskem 55 a 56 v Poslanecké sněmovně Parlamentu (PSP), kterými se navrhuje přijmout zákon o opatřeních ke snížení nákladů na zavádění sítí elektronických komunikací s velmi vysokou kapacitou a rovněž změny souvisejících zákonů. Tento zákon byl ve znění pozměňovacích návrhů již rovněž podpořen Hospodářským výborem PSP.

Nelze rovněž pominout úpravu ve směrnici 2018/2001, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů, kde je rovněž zaveden tichý souhlas s některými záměry (obnovitelné zdroje do 100 kW). Mechanismus fikce vydání správního rozhodnutí byl v české legislativě promítnut prostřednictvím § 33 zákona č. 249/2025 Sb., o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie. Struktura a principy uvedených národních úpravy byly promítnuty i do tohoto pozměňovacího návrhu.

Právě pro distribuční a přenosové sítě se navrhuje tichý souhlas i v návrhu Europeans Grids Package, kde samotná Evropská komise uvádí „Member States shall ensure that the lack of reply by the relevant competent authorities or entities within the established deadline results in the specific steps to be considered as approved, except for environmental decisions and grid connection permits, or where the principle of administrative tacit approval does not exist in the national legal system of the Member State concerned.“.
A to s následujícím odůvodněním: „In line with the urgency to deploy electricity grids to achieve the Union’s energy and climate goals and accompany deadlines for permit-granting procedures with measures that ensure their effectiveness in practice, Member States should ensure that, in jurisdictions where the concept of tacit approval exists under national law, it is applied to administrative decisions concerning electricity grid projects, with the exception of environmental decisions.“. Přestože ve finální verzi EGP nemusí být tichý souhlas pro členské státy povinný, rozhodně jim nic nebrání v jeho zavedení.

Z článku 8 nařízení o gigabitové infrastruktuře vychází i další podmínka pro aplikaci tacitního rozhodnutí ve smyslu navrhované úpravy, kdy se tichý souhlas nepoužije, pokud „se postup udělování povolení netýká omezení vlastnických práv třetích osob“. To je zajištěno tím, že lze postup aplikovat pouze v případě zrychleného řízení podle § 212 stavebního zákona. Podmínkou aplikace zrychleného řízení je rovněž skutečnost uvedená v odst. 1 tohoto ustanovení, že stavebník „doložil souhlasy všech účastníků řízení se záměrem“. Tím je zajištěno, že osoby, které mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech, jsou předem o záměru informovány a musí s ním vyjádřit souhlas.

V tomto postupu podle zrychleného řízení se rozhodnutí vydává jako první úkon v řízení, protože nastavené podmínky aplikace zrychleného řízení již do významné míry zajišťují, že záměr je v území přijatelný. Lze tak dovozovat zejména proto, že jde o stavby v obcích s přijatým územním plánem, a dále je zajištěno, že návrh musí disponovat všemi potřebnými vyjádřeními či závaznými stanovisky dotčených orgánů a vyjádření vlastníků veřejné technické a dopravní infrastruktury (vizte podmínka souladu s § 193 stavebního zákona). V neposlední řadě pak musí být doložen souhlas účastníků řízení se záměrem, což zajišťuje i zohlednění zájmů vlastníků pozemků, na nichž se záměr realizuje (vizte výše). Zajištěn je rovněž v souladu s unijní legislativou o posuzování vlivů záměru na životní prostředí, kdy předmětem rozhodnutí nemůže být záměr, jehož posuzování požaduje směrnice EIA. Nemůže tak dojít k tacitnímu schválení záměru, který by měl významné vlivy na životní prostředí.

Předkládaný návrh doplňuje rovněž mechanismy, kterými lze zjednat nápravu. Prvním z nich je povinnost příslušného stavebního úřadu vydat do 15 dnů ode dne, kdy došlo k povolení záměru uplynutím lhůty, osvědčení. Pokud došlo k povolení záměru uplynutím lhůty, tj. byly splněny podmínky pro tacitní souhlas, je stavební úřad povinen vydat osvědčení o tom, že se záměr považuje za povolený. Toto osvědčení má zákonem stanovené náležitosti. Vzhledem k tomu, že se rozsahem jedná o dokument s daleko nižšími administrativními požadavky než samotné rozhodnutí, lze očekávat, že jej budou stavební úřady vydávat v zákonem vymezené lhůtě 15 dnů. Toto osvědčení je rovněž prvním mechanismem korekce. Aby mohlo být vydáno, musí stavební úřad ověřit, že byly naplněny podmínky pro povolení záměru uplynutím lhůty, těmi je zejména ověření skutečnosti, že se jedná o jednoduchou stavbu nebo o síť technické infrastruktury a rovněž, že se jedná o stavbu, která může být povolena ve zrychleném řízení (vizte výše). Současně nelze očekávat, že by úřad v případě takového podání měl důvod o řízení nerozhodnout, zbytečně s rozhodnutím čekat, aby pak své pochybení v potvrzení uznával. V nové státní stavební správě by navíc mělo být možné kapacitně posilovat přetížená pracoviště a situace by neměla nastávat.

Druhým přezkumem pak prochází samotné osvědčení o tom, že se záměr považuje za povolený, kdy z podnětu účastníka nebo z moci úřední, může nadřízený stavební úřad přezkoumat právě to, zda došlo k naplnění podmínek, za kterých lze po uplynutí lhůty považovat záměr za povolený. Pro zajištění potřebné flexibility je potřeba rozhodnout v přezkumném řízení do 3 měsíců od zveřejnění osvědčení. Pokud nadřízený stavební úřad shledal, že nedošlo k naplnění podmínek pro vydání osvědčení, vrací se řízení zpět stavebnímu úřadu první instance k postupu podle § 212. Stavební úřad tedy vydá explicitní rozhodnutí jako první úkon v řízení v případě, že jsou splněny podmínky pro zrychlené řízení, nebo postupuje podle obecných ustanovení o řízení o povolení záměru, pokud nedošlo k naplnění podmínek pro vedení zrychleného řízení, pak nejčastěji vyrozumí účastníky o zahájení řízení o povolení záměru.
 
O reálné fikci zde tedy nemůže být úplně řeč, protože stavebník v každém případě potřebuje nějaký doklad od stavebního úřadu, a to v řadě případů vzniknuvší složitější formou. Smysl a účel tohoto ustanovení má tedy význam skutečně jako pojistka dodržování správních lhůt v případě jednoduchých staveb, na jejichž vymahatelnost je v praxi velký objem dotazů.
 

Téma 3: Podstatou změny není pouze „jedno rozhodnutí“

V senátní rozpravě zaznělo, že princip „jednoho úřadu a jednoho rozhodnutí“ již ve stavebním právu existuje.

Není to jen o počtu stupňů řízení před stavebním úřadem. Podstatou novely je integrace agend a řízení, které stavebníci absolvují před podáním žádosti na stavební úřad a spojení posouzení těchto veřejných zájmů do jednoho integrovaného řízení, které vede stavební úřad.

Dnes stavebník pro zahájení samotného řízení o povolení záměru často potřebuje řadu samostatných stanovisek a vyjádření od různých dotčených orgánů, a to i v případě fakticky jednoduchých staveb o věcech o kterých již bylo rozhodnuto nebo jsou předmětem technických požadavků na stavby, a tedy rozhoduje se o nich opakovaně. Tyto procesy běží odděleně, navazují na sebe a mohou vést k opakovanému doplňování nebo přepracování podkladů.
Novela proto sjednocuje posuzování řady veřejných zájmů v rámci jednoho procesu. Stavební úřad nebude pouze shromažďovat podklady od dalších orgánů, ale v rozsahu stanoveném zákonem bude některé jejich pravomoci vykonávat přímo. Výsledkem má být jedno integrované řízení namísto několika samostatných na sebe navazujících postupů.

Účelem úpravy je zajistit, aby nadále nositelem povinnosti koordinace požadavků byl stát, a nikoliv každý jednotlivý stavebník.

Cílem není změnit pouze formální počet vydaných rozhodnutí, ale omezit administrativní zátěž, zabránit řetězení lhůt a snížit počet případů, kdy se záměr vrací k opakovanému dopracování často pro rozpor mezi podkladovými akty, které vedou k dalším úpravám zastarávající dokumentace v důsledku změny značného množství regulatorních aktů.
 

Odůvodnění najdeme v § 1b odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb. Zásady činnosti stavební správy:

Na výčet oblastí v odstavci 1 navazuje rovněž demonstrativní („a jiné úkony…“) výčet typů správních úkonů, které jsou obsahově a kompetenčně zahrnuty v integrovaném rozhodnutí stavebního úřadu, které nahrazuje úkony, které by jinak (dříve) vydávaly dotčené orgány ve formě vyjádření, závazných stanovisek nebo rozhodnutí.

Pokud se posuzují veřejné zájmy podle části stavebního zákona pojednávající o stavebním řádu, kontrole a opatřeních k nápravě či přestupcích, vykonávají úřady rozvoje území pravomoc dotčených orgánů namísto těchto orgánů, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Rozhodnutí vydaná úřadem rozvoje území v těchto případech nahrazuje rozhodnutí či závazná stanoviska a jiné úkony dotčených orgánů. Úřad rozvoje území stanoví za dotčené orgány v těchto řízeních podmínky k ochraně veřejných zájmů chráněných jinými právními předpisy. Cílem tohoto ustanovení je tedy v obecné rovině integrovat a zkoncentrovat rozhodování ve věci při zohlednění všech veřejných zájmů chráněných doposud samostatnými akty dotčených orgánů. Na toto ustanovení pak navazují konkrétní změny ve vymezení působnosti ve složkových zákonech.

Téma 4: Obecná ochrana přírody zůstává zachována

Dalším výrokem, který zazněl, je, že novela ruší obecnou ochranu přírody a zachovává pouze zvláštní ochranu v národních parcích, chráněných krajinných oblastech a dalších zvláště chráněných územích.

To není pravda. Novela obecnou ochranu přírody neruší. Ochrana přírody zůstává zachována jako veřejný zájem, který bude při povolování staveb nadále posuzován.
Stavební úřad bude i nadále hodnotit dopady záměrů na významné krajinné prvky, krajinný ráz, památné stromy, kácení dřevin nebo další chráněné složky životního prostředí.
Změna spočívá především v tom, že ochrana přírody bude ve větším rozsahu integrována přímo do stavebního řízení. Namísto několika oddělených postupů bude veřejný zájem na ochraně přírody zohledněn přímo při rozhodování o záměru. To neznamená oslabení ochrany přírody, ale efektivnější způsob jejího posuzování.

Novela tedy neruší ochranu přírody, ale mění způsob, jakým je v rámci povolování staveb uplatňována. Povinnost chránit přírodní hodnoty území zůstává zachována.
 

Odůvodnění najdeme v § 1 a § 1b zákona č. 283/2021 Sb.

Novela upřesňuje orgány, které mají mít nově působnost v oblasti územního plánování a stavebního řádu. Nově mají být těmito orgány úřady rozvoje území a územní samosprávné celky (§ 17 a násl.). Stavební zákon upravuje rovněž některá pravidla pro výkon působnosti dotčených orgánů podle jiných zákonů (zejm. např. § 2, § 3, § 54, § 175 až 179a a další).

Novela dále doplňuje základní smysl a účel stavebního zákona a jeho hodnotové nastavení, resp. přesněji definuje účel stavebního zákona. Mezi hlavní účely stavebního zákona se explicitně doplňuje primární důraz na zájmy člověka, které byly mezi jinými veřejnými zájmy doposud opomíjeny, tj. vytváření podmínek pro bydlení, práci, podnikání a život lidí (antropocentrické pojetí účelu a cílů zákona). Tento účel v zákoně prozatím výslovně vyjádřen nebyl. Jsou to přitom především podmínky pro život obyvatel včetně zajištění jejich bytových potřeb, práce a dalších životních potřeb, které má zákon podporovat. Vedle základních lidských životních potřeb se doplňuje i důraz na zajišťování podmínek pro podnikání jako klíčového faktoru rozvoje společnosti a ekonomické prosperity ve svobodném tržní hospodářství. Obdobné hodnoty se zdůrazňují i mezi veřejnými zájmy, které hájí územní samosprávy (§ 16), a mezi veřejnými zájmy, které jsou cílem územního plánování (§ 38).

Ustanovení § 1b s názvem Ochrana veřejných zájmů představuje obecnou integrační klauzuli, která podává demonstrativní výčet oblastí a právních předpisů, v nichž vykonávají stavební úřady integrovanou pravomoc a působnost (viz též § 1 odst. 2 a 3) namísto nebo vedle dosavadních dotčených orgánů. Namísto dosavadních dotčených orgánů vykonávají stavební úřady tyto pravomoci v případech plné integrace. Vedle dosavadních dotčených orgánů vykonávají stavební úřady tyto pravomoci v případech, kdy je dosavadní závazné stanovisko dotčeného orgánu nahrazeno prostým vyjádřením dotčeného orgánu (lesní zákon, veterinární zákon, zákon o ochraně ovzduší a v některých případech vodní zákon a zákon o státní památkové péči).
Novela zde definuje základní rozsah kompetence a úkoly stavebních úřadů, které mají zajišťovat ochranu veřejných zájmů i podle složkových zákonů, kterou doposud vykonávaly dotčené orgány. Stavební úřady mají v návaznosti na § 1 odst. 2 a 3 zajišťovat integrovanou ochranu a rovnováhu dotčených zájmů. Podrobněji k tomu výše v odůvodnění k § 1a odst. 1 a 2.
Stavební úřady chrání veřejné zájmy zejména v oblasti (i) života a zdraví lidí, (ii) životního prostředí, (iii) státní památkové péče, (iv) veřejné infrastruktury, (v) zemědělství, lesnictví a ochrany zvířat, (vi) nerostů, hornické činnosti, těžby a výbušnin a surovinové bezpečnosti a soběstačnosti, (vii) výroby a hospodaření s energií a energetické bezpečnosti, (viii) požární ochrany a integrovaného záchranného systému, (ix) prevence závažných havárií, integrované prevence a omezování znečištění a (x) práva na územní samosprávu územních samosprávných celků.

Stavebními úřady jsou vedle nových úřadů rozvoje území i jiné stavební úřady Ministerstva obrany, Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti (§ 35) a v omezeném rozsahu vykonává působnost stavebního úřadu i autorizovaný inspektor (§ 30).

Jiné stavební úřady mohou ke splnění požadavků integrované ochrany složkových veřejných zájmů využít k odborné podpoře součinnost s úřady rozvoje území jako s obecnými stavebními úřady podle § 8 správního řádu, a to v oblastech, v nichž nemusí mít s ohledem na jejich velikost a specializaci dostatečné kapacity.