Co novela skutečně stanoví

1. O odchýlení od územního plánu nelze rozhodnout libovolně

Zaznělo také, že několik členů rady obce může bez dalších omezení „udělat výjimku“ z územního plánu.

Návrh žádnou takovou volnou výjimku nezavádí. Záměr se může odchýlit od územně plánovací dokumentace jen při splnění zákonem stanovených podmínek. Je nutný souhlas toho, kdo územně plánovací dokumentaci vydal, případně souhlas vlastníka, pokud se vyžaduje. Záměr nesmí narušit veřejné zájmy, dotknout se jiných osob, ochranných pásem ani koridorů.

Rada obce může udělit souhlas s možností odchýlení pouze v mezích těchto podmínek. Územní plán a jeho změny nadále schvaluje zastupitelstvo obce. Zastupitelstvu zákon nezakazuje vymezit si i tuto kompetenci do své působnosti.

Jedná se tak prakticky o řešení některých drobných upřesnění, například posun vjezdu na vlastním pozemku stavebníka, umístění plotu nebo jeho výška v územích například izolační zeleně, kde územní plán tyto parametry popisuje pouze obecně, nebo třeba přípustnost pergoly apod.

Působnost zastupitelstva a rady: § 27 odst. 1 a odst. 2 písm. f) zákona č. 283/2021 Sb. 

(1) Zastupitelstvo obce
a) rozhoduje o pořízení územního plánu a regulačního plánu,
b) schvaluje zadání územního plánu a regulačního plánu,
c) schvaluje územní plán a regulační plán.
(2) Rada obce a v obcích, kde se rada nevolí, zastupitelstvo obce
a) uplatňuje připomínky k návrhu politiky územního rozvoje, územního
rozvojového plánu, zásad územního rozvoje a územního plánu sousední obce,
b) uplatňuje připomínky k návrhu vymezení zastavitelného území pro území obce,
c) uplatňuje připomínky k návrhu územního opatření, které pořizuje kraj nebo Úřad, a dotýkají se území obce,
d) rozhoduje o pořízení územního opatření pro území obce,
e) schvaluje územní opatření pro území obce,
f) uděluje souhlas k možnosti odchýlit se od územně plánovací dokumentace nebo územního opatření podle § 193 odst. 2.

Z odůvodnění k § 27

Změny v § 27 jsou jen legislativně-technickým promítnutím rozlišení pojmů „schvaluje“ a „vydává“ v § 105 a nahrazení působnosti ministerstva Úřadem.

Nové písmeno f) v odstavci 2 zařazuje mezi kompetence rady obce udělování souhlasu k možnosti odchýlit se od územně plánovací dokumentace nebo územního opatření podle § 193 odst. 2.

Podmínky odchýlení: § 193 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb. 

„Se souhlasem toho, kdo územně plánovací dokumentaci, územní opatření nebo vymezení zastavitelného území vydal, a se souhlasem vlastníka pozemku… se záměr může odchýlit… pokud nenaruší veřejné zájmy a nedotkne se jiných osob, ochranných pásem nebo koridorů.“

Z odůvodnění k § 132 odst. 1

Podle současného znění schvaluje plánovací smlouvy (i jejich změny) zastupitelstvo příslušného územně samosprávného celku. Z praktického hlediska však u změn plánovacích smluv může být problematické, a to z důvodu frekvence zasedání zastupitelstev větších měst zpravidla jednou za čtvrt roku.

Plánovací smlouva přitom představuje relativně živý dokument, který si obvykle vyžádá změny ať už ve smyslu obsahu plnění stran či termínů jejich realizace. Toto potvrzují zkušenosti městských částí hlavního města Prahy se smlouvami o spolupráci (jinak známé také jako kontribuční smlouvy), které byly uzavírány za předcházející právní úpravy jako soukromoprávní inominátní smlouvy, a které zpravidla schvalovala rada v rámci své zbytkové pravomoci. podle § 94 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti s potřebou změny plánovací smlouvy není přitom pro žádnou ze smluvních stran ekonomické čekat na zasedání zastupitelstva, které se může konat až několik týdnů po nalezení shody mezi smluvními stranami na změně plánovací smlouvy. Stejně tak není z pohledu hospodaření územních samosprávných celků vhodné, aby bylo nezbytné svolávat mimořádné zasedání zastupitelstva pouze za účelem schválení změny plánovací smlouvy, když by současně neexistovala potřeba řešit na zasedání žádné jiné otázky. Za tímto účelem je proto navrhována možnost přenést pravomoc schvalovat změny plánovací smlouvy, jejichž obsahem nejsou ujednání, která jsou dle zákona o obcích nebo zákona o krajích vyhrazeny zastupitelstvu, na radu územního samosprávného celku.

Je přitom ponecháno na zhodnocení zastupitelstva příslušného územního samosprávného celku, zda na radu schvalování změn plánovacích smluv přenese, nebo zda si tuto pravomoc ponechá.

Dále se do ustanovení doplňuje, že jak o plánovací smlouvě samotné, tak o záměru, který je jejím předmětem, lze konat místní referendum pouze před uzavřením plánovací smlouvy. Tato úprava reaguje na možný rozpor mezi závazky samospráv, vyplývající na jedné straně z uzavřených plánovacích smluv a na druhé straně ze závazných výsledků referenda. Podle dosavadní judikatury existence smlouvy nebo jiného závazku mezi obcí a developerem nebrání konání místního referenda (například nálezy sp. zn. III. ÚS 995/09 nebo III. ÚS 873/09). Ačkoliv se tato rozhodnutí týkají dříve uzavíraných soukromoprávních smluv, nelze vyloučit, že by se aplikovaly i na aktuálně účinnou úpravu. Důsledkem by pak byla povinnost obce řídit se výsledky referenda, tedy porušit smluvní závazky z plánovací smlouvy. To by zároveň zakládalo odpovědnost obce za porušení soukromoprávních závazků, včetně náhrady způsobené škody (například usnesení NS  25 Cdo 165/2018). Navržená úprava těmto nežádoucím důsledkům předchází, když nově stanoví výše uvedenou podmínku přípustnosti referenda. Koná-li se referendum před uzavřením plánovací smlouvy a je platné, je jeho výsledek pro obec při uzavírání plánovací smlouvy závazný (plánovací smlouva odporující tomuto výsledku by tedy byla nezákonná). Naopak po uzavření plánovací smlouvy je obec v samostatné působnosti vázána touto smlouvou, což dle nově navržené úpravy není možné zpochybnit následným konáním referenda. 

Z odůvodnění k § 132 odst. 2

Změny představují legislativně-technickou úpravu související se změnami v organizaci veřejné správy a působnosti orgánů územního plánování.

Z odůvodnění k § 132 odst. 3

Změny představují legislativně-technickou úpravu související se změnami v organizaci veřejné správy a působnosti orgánů územního plánování.

Z odůvodnění k § 132 odst. 4

Pokud stavebník předloží obci, kraji či městské části hlavního města Prahy návrh na uzavření plánovací smlouvy, který odpovídá podmínkám územního anebo regulačního plánu, měly by kraj, obec a městská část hlavního města Prahy plánovací smlouvu uzavřít. Navrhuje se, aby případný nesouhlas kraje, obce či městské části hlavního města Prahy s uzavřením takové plánovací smlouvy bylo možné nahradit rozhodnutím soudu podle § 161 odst. 3 OSŘ. Soud ověří splnění podmínek pro uzavření plánovací smlouvy stanovených územním nebo regulačním plánem a v případě, že tyto budou návrhem plánovací smlouvy splněny, nahradí svým rozhodnutím souhlas obce, kraje či městské části hlavního města Prahy s uzavřením smlouvy; v opačném případě návrh stavebníka zamítne.

2. Novela nezavádí plošnou legalizaci nepovolených staveb

Vystupující upozorňovali na údajnou možnost jednoduše zlegalizovat i budoucí černé stavby.
Základním pravidlem zůstává nařízení odstranění stavby provedené bez potřebného povolení nebo v rozporu s ním. Návrh obsahuje mimořádnou výjimku pro případy, kdy by odstranění bylo zcela zjevně nepřiměřené přínosům. Ani v takovém případě však stavbu nelze ponechat, pokud by tím byly dotčeny veřejné zájmy nebo práva třetích osob. Odpovědnost za přestupek zůstává zachována.

To znamená, že nelze použít tuto výjimku jako řešení pro stavbu, která například zasahuje do vlastnických práv souseda nebo nepřípustně narušuje pohodu bydlení.

Novela zejména má na mysli černé stavby, které jsou roky užívány, aniž komukoliv vadí a v řadě případů její majitel ani netuší že jde o černou stavbu. Typicky v případech zděděného domečku po babičce, koupeného bytu, garáže či jiné nemovitosti, které jsou evidovány v katastru, ale v průběhu životnosti stavby došlo k úpravám, které nebyly povoleny správně či vůbec, např. spojení WC a koupelny.

Nařízení odstranění: § 250 zákona č. 283/2021 Sb. 

(1) Stavební úřad nařídí stavebníkovi nebo vlastníkovi stavby, případně vlastníkovi pozemku odstranit stavbu, pokud
a) svým závadným stavem ohrožuje život nebo zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí anebo majetek třetích osob a její vlastník přes rozhodnutí stavebního úřadu ve stanovené lhůtě neodstranil závadný stav, nejde-li o kulturní památku,
b) je prováděna nebo byla provedena bez povolení, které měla mít, anebo v rozporu s ním,
c) je prováděna nebo byla provedena na základě povolení, které bylo zrušeno,
d) nevyžaduje povolení, ale je prováděna nebo byla provedena v rozporu s právními předpisy,
e) jde o stavbu, u které uplynula stanovená doba trvání, aniž byla podána žádost o prodloužení doby trvání stavby,
f) jde o stavbu, která nebyla dokončena v době platnosti povolení,
g) jde o stavbu, která nebyla obnovena do 10 let ode dne oznámení stavebnímu úřadu nebo do 10 let ode dne nabytí právní moci povolení obnovy stavby,
h) je prováděna nebo byla provedena v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací nebo s platným územním opatřením.
(2) Účastníkem řízení o nařízení odstranění je vlastník stavby vlastník pozemku, na němž se nachází stavba, která má být odstraněna, a stavebník (dále jen „povinný“), a dále osoba, která má jiná věcná práva k pozemku, na němž se nachází stavba, která má být odstraněna, nebo ke stavbám na něm, obec, na jejímž území se stavba, která má být odstraňována, nachází, a další osoby, jejichž vlastnická nebo jiná věcná práva k sousednímu pozemku nebo stavbě mohou být odstraňováním nebo odstraněním stavby přímo dotčena.

Z odůvodnění k § 250

V odstavci 1 se rozšiřuje okruh adresátů, kterým lze nařídit odstranění stavby, o vlastníka pozemku. Dále se v písmenu b) zpřesňuje, že jde o stavbu, která byla provedena bez povolení, které měla mít, neboť ne všechny stavby musí být povoleny (drobné stavby nikoli).

V odstavci 2 se zavádí legislativní zkratka „povinný“ pro vlastníka stavby, vlastníka pozemku a stavebníka, kteří jsou účastníkem řízení o nařízení odstranění stavby. 

 

Dodatečné povolení: § 255 až § 257, zejména § 256 odst. 3 zákona č. 283/2021 Sb. 
Dodatečné povolení
§ 255

(1) V oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby stavební úřad poučí povinného o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Byla-li žádost o dodatečné povolení podána před zahájením řízení o odstranění stavby, platí, že byla podána v okamžiku zahájení řízení o odstranění stavby. Byla-li žádost o dodatečné povolení zamítnuta, nelze podat žádost o vydání nového rozhodnutí.
(2) Žádost o dodatečné povolení stavby obsahuje kromě obecných náležitostí podle správního řádu náležitosti stanovené v § 184 odst. 1 a 2 v rozsahu jako k povolení stavby. Ustanovení § 185 odst. 3 se nepoužije.
(3) Řízení o dodatečném povolení stavby je součástí řízení o nařízení odstranění stavby.

Z odůvodnění k § 255

Věta druhá se vypouští pro nadbytečnost. Lhůta je stanovena ve větě první a následky zmeškání lhůty platí obecně, není třeba je normovat tímto způsobem. Navíc takto stanovené pravidlo zřejmě jako zvláštní ustanovení bránilo možnosti prominutí zmeškání lhůty (resp. úkonu – podání žádosti) z omluvitelného důvodu podle § 41 správního řádu, kterou není důvod vylučovat. Nadále se tedy uplatní závěry judikatury o nemožnosti podávání opakovaných žádostí o dodatečné povolení, pokud je takováto žádost již pravomocně zamítnuto, případně řízení o ní zastaveno (například rozsudek NSS 10 As 407/2019). 

V odstavci 2 se doplňuje věta, že se nepoužije § 185 odst. 3, který stanoví, že stavební úřad žádost neprojedná, pokud není součástí žádosti dokumentace pro povolení záměru. Jedná se o logické doplnění vzhledem k tomu, že se jedná o fázi dodatečného povolení stavby a stavebník v tomto okamžiku ještě dokumentaci obvykle nemá. Úprava je v souladu se závěry rozsudku NSS 6 As 314/2023, podle nějž v řízení o dodatečném povolení stavby může být pro zachování práv žadatele v odůvodněných případech nezbytné vyhovět jeho žádosti o přerušení tohoto řízení na dobu nezbytnou pro obstarání projektové dokumentace.  

§ 256

(1) Stavbu lze dodatečně povolit, pokud povinný prokáže splnění podmínek podle § 193 a
a) stavba nevyžaduje rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů podle jiného právního předpisu,
b) stavba nevyžaduje povolení výjimky z požadavků na výstavbu a
c) povinný uhradil ve stanovené lhůtě pokutu za přestupek podle tohoto zákona spočívající v tom, že provedl stavbu bez povolení nebo v rozporu s ním, byla-li uložena.
(2) Vyžaduje-li stavba pouze výjimku z požadavků na umisťování staveb a stavebník doloží stavebnímu úřadu souhlas účastníků řízení, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám nebo sousedním pozemkům může být povolením výjimky přímo dotčeno, považuje se podmínka podle odstavce 1 písm. b) za splněnou. Ustanovení § 187 odst. 2 až 4 se použije obdobně.
(3) Stavební úřad nenařídí odstranění stavby a stavbu, která vyžaduje povolení, dodatečně povolí i bez splnění podmínek podle odstavce 1, pokud by nařízení odstranění stavby představovalo pro povinného nebo pro jiné osoby nebo pro veřejný zájem zcela zjevně zásah nepřiměřený přínosům a zároveň ponecháním stavby nejsou dotčeny veřejné zájmy ani práva třetích osob. Odpovědnost povinného za přestupek tím není dotčena.
(4) Dodatečné povolení obsahuje náležitosti povolení stavby nebo zařízení. Je-li předmětem dodatečného povolení rozestavěná stavba, stavební úřad stanoví v povolení podmínky pro její dokončení.
(5) Je-li předmětem dodatečného povolení dokončená stavba, může stavební úřad po ověření splnění podmínek podle § 232 a 233 na žádost povinného podanou společně se žádostí o dodatečné povolení současně vydat kolaudační rozhodnutí, pokud stavba takové rozhodnutí vyžaduje. Stavební úřad vydá dodatečné povolení a kolaudační rozhodnutí jako společné rozhodnutí.

Z odůvodnění k § 256

Nový odstavec 3 zavádí výjimku, podle níž se  odstranění „černé“ stavby nenařídí a stavba se dodatečně povolí i při nesplnění všech podmínek pro dodatečné povolení, pokud by odstranění stavby  bylo zcela zjevně nepřiměřeným zásahem pro povinného, jiné osoby nebo veřejný zájem a zároveň ponecháním stavby nejsou dotčeny veřejné zájmy ani práva třetích osob. Jde o obdobnou úpravu, jaká je již v současném znění zákona obsažena v § 259 odst. 1, pro případ opakovaného řízení o povolení stavby po jeho zrušení a o projev zásad proporcionality a zmírnění tvrdosti zákona, který by však vzhledem ke stanoveným podmínkám („zcela zjevná nepřiměřenost zásahu“ nedotčení veřejných zájmů ani práv třetích osob) měl být vykládán restriktivně a aplikován výjimečně.   Explicitně se stanoví, že tímto není dotčena odpovědnost povinného za přestupek.

§ 257

Nelze-li stavbu dodatečně povolit, stavební úřad žádost o dodatečné povolení zamítne a nařídí odstranění stavby.

Ochrana práv účastníků a pohody bydlení: § 144c a § 193 odst. 1 písm. f) zákona č. 283/2021 Sb. 
§ 144c Pohoda bydlení

(1) Každý má právo na ochranu před nepřiměřenými zásahy do pohody svého bydlení. Pohodou bydlení se rozumí souhrn podmínek v území a v užívání staveb, který odpovídá obvyklým požadavkům na bydlení s přihlédnutím k místním poměrům.
(2) Za narušení pohody bydlení se nepovažuje architektonické ztvárnění záměru ani imise a účinky, které nejsou v rozporu s plánovaným charakterem území nebo které odpovídají běžné okolní zástavbě nebo běžnému využívání okolního území.
(3) K dodržení požadavků na ochranu pohody bydlení stavební úřad upřednostňuje uložení podmínek, kompenzačních nebo zmírňujících opatření před nepovolením, omezením či zákazem záměru.

Z odůvodnění k § 144c

Do § 144c zákona se doplňuje výslovná úprava judikaturního konceptu pohody bydlení.

Pohoda bydlení tvoří velkou část judikatury správních soudů ve vztahu k povolování staveb, která se postupně vyvíjela od rozsudku rozšířeného senátu RS NSS 2 As 44/2005 (850/2006 Sb. NSS). Podle něj pohodou bydlení je souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů; pohoda bydlení je dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku, čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod. Pro zajištění pohody bydlení se zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Nelze zcela abstrahovat ani od subjektivních hledisek daných způsobem života dotčených osob, pokud jejich způsob života a nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností lokality.

Právě judikaturně vytvořený koncept pohody bydlení měl dosud za cíl ochránit dosavadní vlastníky staveb ve vztahu k nové výstavbě. Tento základní cíl právní úprava potvrzuje v odstavci 1. Zákon v něm nově výslovně stanoví, že každý má právo na ochranu před nepřiměřenými zásahy do pohody svého bydlení. Pohodou bydlení přitom rozumí souhrn podmínek v území a v užívání staveb, který odpovídá obvyklým požadavkům na bydlení s přihlédnutím k místním poměrům, jak vyplývá z úpravy sousedských práv ve smyslu § 1013 občanského zákoníku. 

Jen samotná pohoda bydlení dosavadních vlastníků nemovitostí by však neměla bránit obvyklému využívání a rozvoji města, jehož důležitým požadavkem je myšlenka zahušťování, resp. zabydlování zastavitelného území při současné ochraně volné krajiny. Nelze totiž přehlédnout, že individuální práva a zájmy jednotlivců musí být korigovány obdobnými právy a zájmy jiných osob a veřejnými zájmy. Mezi veřejné zájmy vyjádřené v § 38 patří mimo jiné požadavek koncentrace a efektivního využívání zastavěného území a vytváření tzv. „měst krátkých vzdáleností“. Jejich podstatou je, že na co nejmenším území je k dispozici co nejvíce potřebných funkcí města k životu jeho obyvatel, tj. dostatek příležitostí k bydlení, práci a trávení volného času. To samozřejmě může zdánlivě narušovat subjektivně vnímanou pohodu bydlení, kterou si někteří obyvatelé měst představují jako požadavek, aby v jejich okolí nevznikla jakákoli další nová výstavba (tzv. NIMBY efekt). Taková představa je však nežádoucí a mylná, neboť samotnou podstatou měst a lidských sídel obecně je vytváření podmínek pro soužití a uspokojování potřeb pospolitosti lidí, kteří mají v zásadě stejná práva žít a realizovat se v určitém území jako jeho dosavadní obyvatelé.

K těmto závěrům dochází i judikatura. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 49/2007–191 ze dne 12. 9. 2007 (2479/2012 Sb. NSS) osoby, jejichž práva mohou být dotčena, nemají, a ani nikdy nemohou mít, subjektivní veřejné právo na to, aby poměry území, v němž se nachází jejich majetek, byly navždy konzervovány a nemohly se změnit. Změny ve využití území v průběhu času, včetně nejrůznějších stavebních aktivit, jsou přirozenou součástí vývoje společnosti a jednotlivec jim a priori nemá právo bránit. Zvláště v urbanizovaných oblastech může být nová výstavba zcela přirozeným a logickým způsobem využití určitého ještě nezastavěného území.

K obdobným závěrům dospívala již judikatura prvorepublikového Nejvyššího správního soudu. Ten např. v nálezu ze dne 29. 1. 1930 č. 1457 uvedl, že podle ustanovení stavebního řádu není možno odepříti stavební povolení již z toho důvodu, že provedení stavebního projektu způsobí sousedům jisté nevýhody. K námitkám sousedů lze povolení stavební po zákonu odepříti jen tehdy, jestliže navržená stavba příčí se předpisům stavebního řádu daným na ochranu sousedů, nebo zkracovala-li by práva sousedská založená dřívějšími akty úřadu stavebního (jako např. parcelačním povolením).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 27/2012–113 ze dne 1. 11. 2012 (2776/2013 Sb. NSS) způsobuje určité zatížení okolí (přirozeně) každá nová stavba. Po vlastnících okolních staveb je proto spravedlivé požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, pokud je přiměřené poměrům a nevybočuje v podstatné míře od obecně požadovatelných standardů na bydlení s přihlédnutím ke konkrétním zvláštnostem lokality. Vlastníci stávajících nemovitostí nemají žádné garantované právo na neměnné poměry v území, mají právo na ochranu pouze před excesivními zásahy, které jsou obtěžující nad míru přiměřenou poměrům v daném místě (viz např. další rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2020, č. j. 4 As 391/2019–32). 

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 13/2010–145 ze dne 12. 3. 2010 je pak přednostně na tom, kdo se cítí být obtěžován, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila, pokud se nejedná o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům. Vlastníci sousedních nemovitostí si totiž nemohou osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která by podstatně snížila míru jejich soukromí.

Zákon proto v souladu s judikaturou a s úpravou sousedských práv v občanském zákoníku v odstavci 2 explicitně vymezuje, že za narušení pohody bydlení se nepovažuje architektonické ztvárnění záměru ani imise a účinky, které nejsou v rozporu s plánovaným charakterem území nebo které odpovídají běžné okolní zástavbě nebo běžnému využívání okolního území. 

V návaznosti na základní zásadu doplněnou do § 1a odst. 3 zákon explicitně stanoví, že při ukládání podmínek na ochranu pohody bydlení stavební úřad použije přednostně zmírňující prostředky před omezením či zákazem záměru, což vyplývá i z obecných principů stavebního zákona podle § 1a odst. 3.

§ 193 Posuzování záměru

(1) Stavební úřad posuzuje, zda je záměr v souladu s
a) územně plánovací dokumentací, územními opatřeními a vymezením zastavitelného území, 
b) cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území a s požadavky na ochranu kulturně historických, architektonických a urbanistických hodnot v území, nemá-li obec pro dané území územní plán nebo regulační plán,
c) požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, s výjimkou technických požadavků na stavby, za jejichž splnění v dokumentaci pro povolení záměru odpovídá projektant nebo osoba uvedená v § 156 odst. 2,
d) požadavky jiných právních předpisů chránících dotčené veřejné zájmy,
e) požadavky na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu,
f) ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení,
které hodnotí a poměřuje ve vzájemných souvislostech podle zásad uvedených v § 1a. Soulad záměru s požadavky jiných právních předpisů chránících dotčené veřejné zájmy posoudí oprávněná úřední osoba splňující příslušné kvalifikační požadavky podle § 37 odstavce 3.

Závěr

Veřejná debata o podobě stavebního práva je legitimní. Je však důležité rozlišovat mezi právním obsahem návrhu a politickým hodnocením jeho očekávaných dopadů. Novela nezavádí automatické povolování velkých bytových projektů, plošné rušení odvolání ani obecnou legalizaci nepovolených staveb. Každý záměr i nadále podléhá zákonnému posouzení, ochraně veřejných zájmů a ochraně práv účastníků řízení.