Současně se Ministerstvo pro místní rozvoj setkává s případy, kdy jsou ze strany podatelů namítány skutečnosti, které nemají na zákonnost postupu obce či podnikatele vliv, nebo kdy podatelé po Ministerstvu pro místní rozvoj požadují činění kroků vůči provozovateli, které přesahují jeho kompetence.

Působnost Ministerstva pro místní rozvoj v rámci výkonu dozoru je současně limitována ve smyslu zásady minimalizace zásahů státu do územní samosprávy (čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky), dle které stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.

Role Ministerstva vnitra u obcí v roli provozovatelů pohřebišť

V případě usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů obce je přezkoumáván soulad těchto aktů se zákonem o obcích či jiným právním předpisem (např. nařízením vlády, vyhlášky apod.) Ministerstvem vnitra. Kontrola Ministerstva vnitra se v této souvislosti týká především nakládání s hmotným nemovitým majetkem obce na hřbitovech (zdi, brány, zvonice, hrobky, centrální kříže, márnice…) Ministerstvo vnitra neřeší otázku opuštěných nemovitých věcí, které nejsou v majetku obce, jejichž vlastník je neznámý. Doporučujeme obrátit se na Úřad pro zastupování ve věcech majetkových.

V rámci uvedené oblasti je Ministerstvem vnitra kontrolováno zejména následující:

• zveřejnění záměru nakládání s nemovitým majetkem obce (dodržení zákonné lhůty pro zveřejnění záměru, náležitosti záměru),
• schválení majetkové dispozice příslušným orgánem obce, opatření smlouvy doložkou o naplnění podmínek pro zveřejnění záměru a rozhodnutí příslušného orgánu obce.

Na základě tzv. kompetenční výluky stanovené zákonem o obcích jsou z dozoru Ministerstva vnitra u těchto aktů výslovně vyloučeny případy, kdy jsou dozor nebo kontrola výkonu samostatné působnosti obcí upraveny zvláštním právním předpisem (§ 124 odst. 6 zákona o obcích), tj. zákonem o pohřebnictví. Pokud obec provozuje veřejné pohřebiště, pak je, až na jednu výjimku, pod dozorem kraje. Pokud obec podniká v pohřebnictví, pak je pod dozorem Ministerstva pro místní rozvoj a dalších orgánů veřejné správy (živnostenské úřady, orgány ochrany veřejného zdraví, Česká obchodní inspekce a další).

Samotná náprava zjištěných nedostatků při provozování pohřebiště, krematoria nebo pohřební služby je záležitostí orgánů kraje nebo Ministerstva pro místní rozvoj, jelikož oba tyto orgány dle § 25a odst. 4 až 6 zákona o pohřebnictví mají kompetenci ukládat opatření k nápravě.

Soukromoprávní spory

V působnosti Ministerstva pro místní rozvoj není poskytování ochrany právům v oblasti soukromého práva. K autoritativnímu řešení soukromoprávních sporů, byť je jednou ze stran obec, je příslušný výhradně soud. Pouze soud je oprávněn v takové záležitosti závazným způsobem rozhodnout a poskytnout účinnou ochranu dotčeným právům. Může se přitom jednat o soukromoprávní spory nejrůznějšího charakteru. Jako příklady lze konkrétně uvést např.:

• zásah do vlastnického práva: Ochrany vlastnických práv je třeba se domáhat cestou soudní podáním žaloby u příslušného soudu. Ministerstvo pro místní rozvoj nemůže posuzovat, zda v konkrétním případě došlo k neoprávněnému zásahu do vlastnických práv. 
• odpovědnost za škodu: Má-li kdokoli za to, že mu byla způsobena škoda typicky na náhrobku (byť ze strany obce v roli provozovatele pohřebiště), jedná se o soukromoprávní vztah, kdy je třeba se její náhrady domáhat u příslušného obecného soudu. O případných nárocích plynoucích ze způsobené škody je oprávněn autoritativně rozhodnout výhradně soud.
• nedodržení smluvních závazků, reklamace vadného plnění apod.: Ministerstvo po místní rozvoj není oprávněno zkoumat obsah uzavřené smlouvy, ani posuzovat plnění povinností založených smluvním vztahem mezi obcí a dalšími subjekty. Domáhat se dodržování závazků ze smluv, a to i soudně, náleží pouze smluvním stranám.

Zásahová žaloba

Podle § 82 soudního řádu správního každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

Smyslem a účelem tohoto žalobního typu je poskytnout ochranu proti zásahům veřejné moci, proti nimž jiná ochrana není dána. V této souvislosti lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005-65, podle něhož je „ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s. důvodná tehdy, jsou-li – a to kumulativně, tedy zároveň – splněny následující podmínky:
Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (‚zásahem‘ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž ‚zásah‘ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování ‚zásahu‘ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“ Tyto podmínky doznaly změn pouze v souvislosti s novelou soudního řádu správního provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., v jejímž důsledku se lze žalobou domáhat i pouhého určení, že zásah byl nezákonný. 

Podnět, kterým osoba vyzývá správní orgán k zahájení řízení z moci úřední, obecně nezakládá žádné veřejné subjektivní právo podatele podnětu, protože neexistuje právo na to, aby správní orgán takové řízení zahájil.

Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019-39:

„Žalobní legitimaci pro podání zásahové žaloby nemá ten, kdo by se nemohl bránit žalobou proti rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s., které eventuálně z takto započatého správního řízení může vzejít (v nynějším případě tedy proti některému z palety rozhodnutí, která mohou být výsledkem řízení započatého podle § 129 odst. 2 stavebního zákona; je nepochybné, že nynější stěžovatelka by se proti eventuálnímu rozhodnutí o neodstranění stavby mohla bránit žalobou). Například poškozený se tak nemůže domáhat zahájení přestupkového řízení proti podezřelému z přestupku, neboť poškozený či jiné osoby odlišné od obviněného nemohou napadat výrok správního rozhodnutí týkající se viny či sankce, včetně výroku o zastavení řízení o přestupku. Posouzení viny a případné uložení sankce v rámci správního trestání se totiž odehrává výlučně ve vztahu státu a obviněného. Třetí osoba (ať již je touto osobou jiný obviněný, poškozený nebo jiná osoba) nemá subjektivní právo domáhat se zahájení řízení o správním deliktu s jiným subjektem nebo požadovat uznání jeho viny (srov. k tomu z početné judikatury např. rozsudky ze dne 31. 10. 2007, čj. 2 As 46/2006-100, č. 2276/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 11. 3. 2008, čj. 8 As 46/2007-98, detailněji pak rozsudek ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 25/2012-351, Philips Electronics a další, body 208 a 209).“

^{Aktualizace ke dni 16. 12. 2025}