Provádění bezodkladných pohřebních služeb patří mezi úkoly civilní obrany podle čl. 61 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám.[1] Plnění těchto úkolů je podle § 2 písm. e) zákona o integrovaném záchranném systému (IZS)[2] předmětem ochrany obyvatelstva. Ústředním orgánem státní správy pro ochranu obyvatelstva je podle § 12 odst. 1 písm. m) kompetenčního zákona Ministerstvo vnitra (MV ČR).[3] Úkoly MV ČR na úseku ochrany obyvatelstva vykonává dle § 6 odst. 3 zákona č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR (GŘ HZS ČR).

Role kraje

V rámci úkolů civilní ochrany je legitimní, aby stát nebo kraj provozoval nouzové veřejné pohřebiště. Podle krizového zákona[4] má řízení pohřebnictví na území kraje (případně hlavního města Prahy) ve své kompetenci hejtman (primátor), viz především § 3, § 14 a následující. V případě krizové situace může hejtman pohřbívací povinnost obcím nařídit. To je pochopitelně krajní možnost. Proto již v době „bezkrizové“ by měl hejtman pracovat na zde uvedených preventivních opatřeních.

Pokud kraj nechce provozovat krizový hřbitov přímo, rozhodně by měl vytipovat alespoň vhodné obecní hřbitovy, ve spolupráci s jejich provozovateli a za finanční podpory kraje vybudovat hroby, které by se v době hromadných úmrtí využily. Kraj bude postupovat obdobně jako obce, které vlastní hřbitov neprovozují. Ty také uzavírají smlouvu s obcí, která pohřebiště provozuje, a hradí jí část nákladů – viz § 16 odst. 1 zákona o pohřebnictví.[5] Zároveň krajům doporučujeme předem vybrat pohřební služby, které by v případě krizových situací pohřbení zajišťovaly, a uzavřít s nimi dohodu o vzájemné spolupráci podle vzoru Směrnice Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) č. j.: MMR-24254/2020-52 ze dne 23. června 2020 pro nakládání s tělem zemřelého s vysoce nakažlivou nemocí,[6] která nabyla účinnosti 13. července 2020 (Směrnice).

Směrnice se uplatní výhradně v situaci, kdy dojde k úmrtí spojenému s vysoce nakažlivou nemocí a zároveň zemřelému ve lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí nikdo nesjedná pohřeb, a pohřbívací povinnost proto přejde na obec (obec vypraví tzv. sociální pohřeb). MMR připravilo pro kraje i návrh smlouvy o spolupráci při zajištění pohřebních služeb pro zemřelou osobu s vysoce nakažlivou nemocí, kterou dle požadavků Směrnice uzavírá kraj s provozovatelem pohřební služby.

Zdravotnická záchranná služba

Aktuální Typová činnost složek IZS při společném zásahu u mimořádné události s velkým počtem zraněných osob[7] upřesňuje, že těla mají být označená černou páskou a dále tříděna třídící skupinou, která jim přitom přiděluje identifikační a třídicí karty. Tělo i obal, do něhož jsou pozůstatky uloženy, by měli být označeny unikátním referenčním číslem.

Identifikace zemřelých

Identifikaci zemřelých provádí Policie České republiky v souladu s § 87 odst. 2 zákona o zdravotních službách.[8] Velitel na místě zásahu zajistí za tímto účelem přivolání lékaře se způsobilostí v oboru soudního lékařství. Pokud je na místě velké množství obětí, vytvářejí se na místě pro účely jejich identifikace tzv. DVI (Disaster Victim Identification) týmy[9]. DVI tým je podle čl. 3 odst. 1 pokynu policejního prezidenta č. 150/2016, o týmu DVI České republiky tvořen jednak vedoucím týmu DVI a jeho zástupcem, kteří jsou příslušníci Policie České republiky zařazení v Kriminalistickém ústavu Praha, a také dalšími členy s různými specializacemi[10]. Podle čl. 8 odst. 1 uvedeného pokynu policejního prezidenta je tým DVI při mimořádné události, při níž zemře více než 10 osob, nasazen vždy.

Přechodné ukládání těl zemřelých

Podle čl. 9 odst. 5 písm. f) pokynu policejního prezidenta č. 150/2016 je úkolem DVI týmu zajistit v součinnosti se Záchranným útvarem Hasičského záchranného sboru České republiky (ZÚ HZS ČR) převoz těl nebo jejich částí na místo dočasného shromaždiště těl a následně do určeného ústavu soudního lékařství. Celkem 130 těl zemřelých v rakvích pojmou tři kontejnery skladovací (KSK), ISO 1AA speciální mrazící, tj. civilní polní márnice ve vlastnictví České republiky – Správy státních hmotných rezerv, které jsou provozovány ZÚ HZS ČR, blíže viz aktuality MMR z 11. února 2021[11] a následující fotografie KSK a obrázek České republiky[12].
 

Následující mapka znázorňuje počet kremačních pecí/počet směn v rámci České republiky. Kruhy vyznačují perimetr možného nasazení mobilních márnic v rámci působnosti ZÚ HZS ČR Hlučín, Jihlava, Zbiroh.
  Podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, lze Armádu České republiky použít mimo jiné k likvidačním pracím při pohromách. Rozhodnout o použití Armády České republiky však v tomto případě může podle § 16 odst. 4 pouze vláda České republiky na návrh ministra obrany.

Postup nakládání s těly zemřelých v případech, kdy kapacity civilních ani vojenských polních márnic a dostupných ústavů soudního lékařství nebudou dostatečné vzhledem k počtu obětí mimořádné události, ve výše uvedeném pokynu policejního prezidenta řešeny nejsou. Zde mohou napomoci právě kraje, které budou mít seznam s aktuální kapacitou všech soukromých márnic ve svém správním území a na hřbitovech (chladicí zařízení nejen zdravotních, pohřebních a kremačních služeb, ale také veřejných pohřebišť jednotlivých obcí).

Pohřbívání do země

V případě mimořádné události s úmrtím velkého počtu neznámých osob, jejíž charakter klade nároky převyšující možnosti uchování těl zemřelých v rámci jednoho kraje, lze postupovat podle § 5 odst. 1 zákona o pohřebnictví, neboť pohřeb lidských pozůstatků do individuálního hrobu bude s vysokou pravděpodobností možné uskutečnit až v průběhu druhého či třetího týdne od zjištění úmrtí, a to na různých hřbitovech v České republice. Pohřby do země v individuálních hrobech by měly být prováděny jen přes den a za vhodných klimatických podmínek. S částmi těl by mělo být zacházeno jako se samostatnými těly. Bez náležité identifikace by neměly být části těl dávány dohromady. Osobní předměty by měly být ponechány u pohřbeného těla nebo jeho části. Tyto zásady, mají-li být dodržovány, vyžadují svůj čas.

Na mezinárodní úrovni jsou k hromadnému pohřbívání do země k dispozici doporučení a příručky některých mezinárodních organizací, zejména Pan American Health Organization (PAHO)[13] a World Health Organization (WHO)[14]. Komparací doporučení PAHO a WHO bylo zjištěno, že základní technické parametry na pohřbívání lidských pozůstatků jsou shodné.[15] Obě doporučení respektují i náboženské, etnické a etické zásady. Pohřbívání do samostatných hrobů musí být předem připraveno na stávajících hřbitovech a v souladu s místními zvyklostmi. Možná místa individuálních hrobů by měla být vytyčena a zmapována dopředu, nikoliv až v době mimořádné události. Hromadné hroby považují obě organizace za vysloveně krajní řešení. I kdyby k takové skutečnosti došlo, vrstvení těl na sebe je vždy nepřípustné.

Co se týká rakví a vaků na zemřelé, jejich použití při bezodkladném pohřbívání směřují primárně nikoli k zajištění bezproblémového tlení pohřbených těl, ale dle doporučení PAHO a WHO mají zajistit zejména důstojné nakládání a to, aby během tlení těl nedocházelo k mísení ostatků různých osob.

Dobrá praxe

Příklady z pandemické praxe při covidu-19, které se mohou v krizových situacích rovněž aplikovat, naleznete na webu Ministerstva pro místní rozvoj, https://www.mmr.cz/cs/ministerstvo/pohrebnictvi/pohrebnictvi-v-dobe-covidu-19-(1)/hejtmanka-jihoceskeho-kraje-k-pohrebnictvi, nebo na internetových stánkách jednotlivých krajů, https://www.kr-kralovehradecky.cz/assets/kraj-volene-organy/tiskove-centrum/aktuality1/JID-41233-Rozhodnuti-hejtmana-c--5---pohrebnictvi.pdf


Tip

Na internetových stránkách HZS ČR[16] si lze stáhnout učební pomůcku MV ČR a GŘ HZS ČR pro vzdělávání v oblasti krizového řízení pod názvem Ochrana obyvatelstva, MODUL E, Praha (2006)[17]. Mezi úkoly a činnosti orgánů veřejné moci nepatří podle kolektivu autorů této publikace jen pohřbívání mrtvých a jejich identifikace, ale i napomáhání pozůstalým materiálně, duchovně a psychologicky v součinnosti s humanitárními, církevními a charitativními organizacemi.