Provozování pohřebišť
1. Jaký je správný postup při vedení evidence hřbitova dle ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů? Ve formě svázané knihy či v elektronické podobě s roční frekvencí výtisku a svázání? Tyto možnosti dává obcím na výběr vzorový řád veřejného pohřebiště Ministerstva pro místní rozvoj, konkrétně jeho čl. 5 odst. c).
V souladu s ustanovením § 21 odst. 2 zákona o pohřebnictví musí být evidence související s provozováním pohřebiště
„vedena průkazně, pravdivě a čitelně ve formě svázané knihy“. Citované ustanovení nestanoví povinnost zapisovat rukopisně a předem do svázané hřbitovní knihy. Hřbitovní kniha odpovídající zažité praxi i právním předpisům již vyšla ve společnosti SEVT, a.s.
(
https://www.sevt.cz/produkt/hrbitovni-kniha-podle-zakona-c-193-2017-sb-71030300100/).
Vede-li provozovatel evidenci hřbitova v elektronické podobě za použití softwarových produktů, bude taková evidence v souladu se zákonem o pohřebnictví podle názoru Ministerstva pro místní rozvoj tehdy, zajistí-li provozovatel vytisknutí záznamů o pohřbených z elektronické evidence a jejich svázání. Orgánem dozoru hřbitovní evidence je krajský úřad.
2. Je povinnost evidovat do hřbitovní vázané knihy údaje o nájemci, nájemní smlouvě a hrobovém zařízení, pokud jsou evidovány jinou formou?
Provozovatel pohřebiště není podle našeho názoru povinen vést evidenci o nájemci [§ 21 odst. 1 písm. f) zákona o pohřebnictví], o nájemní smlouvě [§ 21 odst. 1 písm. g) zákona o pohřebnictví] a o hrobovém zařízení [§ 21 odst. 1 písm. h) zákona o pohřebnictví] ve formě vázané knihy, a to z praktického důvodu již tak velkého množství povinně zapisovaných údajů o zemřelých. Jde navíc z veřejnoprávního hlediska o vedlejší, méně důležité údaje.
Ministryně pro místní rozvoj se dne 6. března 2017 zúčastnila jednání se zástupci Svazu měst a obcí v Litoměřicích a během obsáhlé diskuse upřesnila tuto povinnost stanovenou v § 21 odst. 2 zákona o pohřebnictví tak, že pod pojem vedení evidence ve formě vázané knihy lze zařadit i vytištěnou elektronickou evidenci, jejíž hřbet se následně sváže. Tomu také odpovídá vzor řádu veřejného pohřebiště, který byl zveřejněn na internetových stránkách MMR.
V čl. 5 odst. 1 písm. c) tohoto vzorového řádu MMR dává obci jako provozovateli pohřebiště na výběr ze dvou možností. MMR doporučuje i krajským úřadům jako dozorujícím orgánům nad provozovateli pohřebiště vykládat ustanovení § 21 odst. 2 zákona o pohřebnictví obdobně.
3. Řešíme na krajském úřadě dotaz občana, který by si přál být pohřben na pohřebišti v obci, ke které má citový vztah, nicméně není jejím občanem. Obec mu nejprve místo nabídla, pak si to ale rozmyslela a řekla, že hřbitov mají jen pro místní občany. Má na to obec právo? V zákoně je pouze, že obec musí zajistit stejné podmínky sjednání nájmu hrobového místa pro všechny osoby (nikoliv už občany obce), což nám v rozhodování moc nepomůže. Mohl byste mi prosím v tomto poradit, případně na koho se má dotyčný obrátit? Zatím u nás převažuje spíš názor, že pokud se se starostkou nedohodne, tak není zákonného prostředku, jak k uzavření nájemní smlouvy starostku donutit.
Váš názor je správný. Obec nemá kontraktační povinnost uzavřít nájemní smlouvu s osobou pokud:
není občanem obce, která s provozovatelem pohřebiště uzavřela dohodu podle § 16 odst. 1 zákona o pohřebnictví, nebo
nehodlá na pohřebišti neprodleně pohřbít konkrétní tělo zemřelého do země nebo tam uložit lidský ostatek (tj. nejedná se o vypravitele pohřbu nebo o držitele urny).
Ke všem ostatním osobám má obec jako provozovatel pohřebiště tzv. smluvní přímus. Důvodová zpráva k novele zákona o pohřebnictví konstatujte, že „většina obcí se domnívá, že veřejné pohřebiště provozuje především pro potřeby svých občanů, na druhou stranu se ale množí dotazy, zda není zdůvodnění zákazu pohřbít na konkrétním hřbitově odkazem na trvalý pobyt v jiné obci diskriminační.“ Obec musí vyjít z právního pojmu „veřejné pohřebiště“, který nepřímo v § 2 písm. f) zákona o pohřebnictví prohlašuje, že pohřebiště veřejné je - na rozdíl od pohřebiště neveřejného - určeno k pohřbení všech lidských pozůstatků nebo uložení všech lidských ostatků nezávisle na jejich původu, rase, náboženského přesvědčení, pohlaví apod.
Nic na tom podle našeho názoru nemění ani fakt, že každé veřejné pohřebiště je provozováno podle § 16 odst. 1 zákona o pohřebnictví v samostatné působnosti, a to proto, že jde o službu ve veřejném zájmu. Kdyby šlo pouze o samostatnou působnost bez dalšího, nemohl by krajský úřad provádět nad provozovateli pohřebišť kontrolu.
Jiná je situace, pokud obec zakázala pohřbívání do země pro nové nájemce hrobových míst, tento zákaz krajskému úřadu zdůvodnila a zveřejnila v řádu pohřebiště. Tento veřejnosti známý „stop stav“ potom platí pro všechny zájemce o nájem k hrobovému místu, ať již mají trvalý pobyt v obci či nikoli, nebo ať již jsou vypravitelé pohřbu či nikoli. Pohřbívat do země samozřejmě nadále smí nájemci hrobových míst do svých hrobů nebo hrobek.
4. Má právo správa hřbitova zjišťovat po smrti nájemce, kdo k němu měl nejblíž? Má právo obec v roli provozovatele pohřebiště rozhodnout, kdo po smrti nájemce bude pokračovat v nájmu hrobu? Musím být nejprve dědicem hrobového zařízení, abych mohl pokračovat po smrti nájemce hrobového místa v nájemním právu?
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí č. 28 Cdo 983/2007 již pět let po účinnosti zákona o pohřebnictví interpretoval přechod nájmu hrobu na cizí osobu tako: „
Zákon o pohřebnictví nepodmiňuje platnost nově uzavřené nájemní smlouvy splněním povinnosti provozovatele pohřebiště předložit všem dosavadním uživatelům návrh takové smlouvy (a ani nestanoví její neplatnost v případě, že tak neučiní). Vůle zákonodárce bylo nahradit dosavadní administrativně-právní vztah, propůjčení místa na veřejném pohřebišti kvalitativně odlišným vztahem nájemním, jehož podstatným rysem je
rovné postavení mezi provozovatelem pohřebiště (pronajímatelem) a nájemcem.“
Z těchto výroků soudu vyplývá, že správa hřbitova nemá právo zjišťovat po smrti nájemce, kdo k němu měl nejblíž a také nemá právo rozhodnout, kdo po smrti nájemce bude pokračovat v nájmu hrobu. O tom zásadně rozhoduje, v souladu s § 25 odst. 5 zákona o pohřebnictví, zemřelý nájemce za svého života. V případě pochybností jiných uživatelů hrobu či nejbližší rodiny soud o neplatnosti nájemní smlouvy rozhodne na základě jejich občanskoprávní žaloby.
Co se týká formy rozhodnutí nájemce, postačuje výslovné rozhodnutí před svědky, a toto rozhodnutí může učinit a měnit nájemce kdykoli během svého života, tj. i na smrtelné posteli, aniž by o tom správu hřbitova uvědomil. Otázka, zda je potencionální nájemce, zpravidla v roli vypravitele pohřbu, legitimován zemřelým, aby pokračoval v nájmu po jeho smrti, rozhoduje soud, nikoli obec v roli provozovatele pohřebiště. Ta má povinnost nájemní smlouvu s vypravitelem pohřbu uzavřít (zpravidla pouhým dodatkem o změně smluvních stran), i když se nejedná o rodinného příslušníka či osobu blízkou. Nelze dopustit, aby zemřelý nájemce nemohl být pohřben do svého hrobu jen proto, že jako první přišel uzavřít smlouvu o nájmu kdosi cizí. Tato pro správu hřbitova cizí osoba bude novým nájemcem. Obdobně nemůže provozovatel pohřební služby při uzavírání smlouvy o vypravení pohřbu zjišťovat vztah svého klienta k zemřelému. Stačí jej poučit o jeho právech a povinnostech.
Ministerstvo pro místní rozvoj na základě upozornění Notářské komory České republiky ze dne 16. listopadu 2017 vyzývá všechny provozovatele pohřebišť, aby respektovali postup při přechodu nájmu hrobového místa, který je upraven v § 25 odst. 5 zákona o pohřebnictví. Toto ustanovení nadále předpokládá přechod tohoto nájmu na osoby uvedené v zákoně, resp. na osobu, kterou si zůstavitel zvolil, a teprve není-li těchto osob, přechází nájem na dědice, ale mimo řízení o pozůstalosti.
Nesprávný je takový postup hřbitovních správ při přechodu nájmu hrobového místa, podle kterého, aby byly ochotny uzavřít s dědicem novou smlouvu o nájmu hrobového místa a aby vůbec umožnily pozůstalým pohřbení nebo uložení urny s popelem zůstavitele do hrobu, vyžadují předložit rozhodnutí o dědictví.
Zejména u exponovaných hřbitovů a cenných hrobů nebo hrobek provozovatel pohřebiště porušuje tímto nezákonným postupem ustanovení § 25 odst. 5 zákona o pohřebnictví. Nelze podmiňovat uzavření nájemní smlouvy k hrobovému místu tím, že nájemní právo přechází pouze na dědice hrobového zařízení, i když původně bylo ve vlastnictví zůstavitele, který měl toto hrobové místo pronajaté.
Vedoucí oddělení pohřebnictví Ministerstva pro místní rozvoj dne 20. listopadu 2017 o tomto chybném postupu zejména Správy pražských hřbitovů (alespoň některých správ) osobně informoval Magistrát hlavního města Prahy, konkrétně radního odpovědného za pohřebnictví, pana Daniela Hodka. Dne 22. listopadu 2017 na pravidelné poradě MMR se zástupci krajských úřadů byli s tímto upozorněním MMR a Notářské komory České republiky seznámeni bez jakýchkoli námitek všichni zástupci krajských úřadů České republiky.
5. Jaký je rozdíl mezi hrobem a hrobkou?
Hrobka se, na rozdíl od hrobu, považuje vždy za stavbu, tedy za věc nemovitou, která však není vedena v katastru nemovitostí. Jedná se o zděnou nadzemní nebo podzemní stavbu určenou k uložení lidských pozůstatků v rakvi nebo zpopelněných lidských ostatků v urnách volně v prostoru bez následného zásypu zeminou.
Co se týká podzemní hrobky, u této je možnost přesně vymezit její hranice k okolnímu pozemku a má rovněž samostatné účelové určení, které se odlišuje od účelového určení okolního pozemku. Podzemní hrobka tak odpovídá definici věci nemovité dle ustanovení § 498 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Její prodej je proto, obdobně jako u jiných nemovitých věcí, regulován občanským zákoníkem. Obec má oprávnění hrobku prodat pouze tehdy, je-li vlastníkem této nemovité věci, což ve většině případů zpravidla není. Obec totiž musí své vlastnictví k nemovitým věcem doložit protokolárně (udělat soupis, ocenit, pořídit fotodokumentaci) a hrobku ve hřbitovní knize vést jako hrobku obecní (včetně účetních dokladů a inventarizace majetku).
Původní vlastník hrobky ji musí ke skončení nájmu (ať již uplynutím doby, dohodou, výpovědí nájemce, neuzavřením nájemní smlouvy dle ustanovení § 25 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon o pohřebnictví“/) odstranit pouze tehdy, pokud si tuto povinnost sjednal v nájemní smlouvě k hrobovému místu, kterého byl nájemcem. Pokud vlastník hrobky hrobku neodstraní, a zároveň ukončil nájemní vztah k tomuto místu, poté nesmí bránit novému nájemci v pohřbívání do této jeho hrobky.
Na druhé straně musí nový nájemce hrobku strpět na místě nebo se s vlastníkem hrobky dohodnout na spolupráci. V každém případě zákon o pohřebnictví stanoví, že právem na pohřbení do hrobky disponuje nájemce hrobového místa, na kterém byla hrobka zřízena, nikoli vlastník hrobky. Vzhledem k tomu, že zákon o pohřebnictví nestanoví vlastníkovi hrobky žádná práva (upravuje pouze nájemní vztah k hrobovému místu), vychází se z obecného zákona, kterým je občanský zákoník.
6. Jak máme nakládat s opuštěnou hrobkou nebo nemovitým náhrobkem jako provozovatelé pohřebiště?
Desetiletou lhůtu opuštěnosti věcí nemovitých na veřejných pohřebištích upravuje občanský zákoník ve svém ustanovení § 1050 odst. 2, dle kterého
„Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu deseti let, má se za to, že ji opustil“. Občanský zákoník, který nabyl účinnosti v roce 2014, není v této problematice retroaktivní.
Vzhledem k tomu, že většina hrobek na hřbitovech byla vybudována ve 20. století, tj. před rokem 2014, jedná se zpravidla o hrobky opuštěné před účinností občanského zákoníku, a tudíž k nim může obec, jakožto vlastník pozemku a provozovatel pohřebiště, nabýt vlastnické právo. Při určení vlastnictví se vždy postupuje podle pravidel platných v okamžiku opuštění věci.
Z uvedeného důvodu tak správa pohřebiště nemusí čekat do roku 2025, zda se původní vlastník k hrobce nepřihlásí a poté hrobky nabízet Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Ideální postup je nejprve zjistit, ve kterém roce byly hrobky opuštěny a postupovat podle tehdejší právní úpravy. Obecně platí, že drtivou většinu opuštěných hrobek má vlastnit provozovatel pohřebiště a nabízet je k prodeji nájemníkovi hrobového místa, na kterém byla hrobka vybudována. Občanský zákoník ve svém ustanovení § 560 stanoví, že právní jednání, kterým se vlastnické právo k nemovitým věcem převádí, vyžaduje písemnou formu. Z toho vyplývá, že kupní smlouvy o převodu nemovitých věcí musí být vždy písemné. Tyto smlouvy musí uzavřít pravidla statutární orgán obce, nikoli obcí pověřený správce pohřebiště.
7. Došlo po novele zákona o pohřebnictví ke změně při uzavírání nájemní smlouvy k hrobovému místu?
Nikoli, ke změnám došlo v roce 2014 v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku. Uzavírání nájemních smluv k hrobovým místům je samostatnou působností obcí, stát do této činnosti nemá pravomoci zasahovat – rozhodování v případě sporu náleží soudům. Předmětný
vzor smlouvy nemůže nahradit konkrétní potřebu provozovatele pohřebiště a nájemce, neznáme okolnosti zamýšleného právního jednání.
V této souvislosti upozorňujeme, že Ministerstvo pro místní rozvoj, ani Ministerstvo spravedlnosti neodpovídá za obsah konkrétní smlouvy konkrétního provozovatele pohřebiště. Dále upozorňujeme, že je nezbytné, aby byl návrh formulářové (adhezní) smlouvy o nájmu hrobového místa projednán a schválen příslušným statutárním orgánem obce v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
8. Jak mám postupovat v případě, že jsem vlastníkem staré hrobky a chtěl bych ji darovat obci, současně mám uzavřenou příslušnou smlouvu o nájmu hrobového místa na městském hřbitově?
K dotazu, jak správně postupovat při darování hrobky městu, zpravidla provozovateli pohřebiště, na kterém se hrobka nachází, uvádíme, že akt darování hrobky (zděná nadzemní nebo podzemní stavba určená k ukládání lidských pozůstatků), tedy věci samostatné nemovité, která ovšem není předmětem evidence v katastru, zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pohřebnictví“) neupravuje přímo, ale obecně odkazuje v § 31 odst. 1 na zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“).
Nevíme, zda se jedná o podzemní hrobku zděnou, jejíž součástí je vrchní stavba – náhrobek; obojí tvoří dle našeho názoru jeden celek – viz § 498 občanského zákoníku, a obojí bývá zpravidla umístěno na hrobovém místě (pozemku), který provozovatel pohřebiště pronajímá. Bez znalosti předmětné nájemní smlouvy a hřbitovní evidence nelze uzavřít, kdo je vlastníkem stavby a kdo nájemcem hrobového místa. Nájemce pozemku (hrobového místa), na kterém se hrobka nachází, ji však darovat nemůže, není-li zároveň jejím vlastníkem. Převést hrobku darovací smlouvou na město může pouze vlastník hrobky (převádí hrobku jako nemovitost – nikoli tedy nájem hrobového místa).
Darování se realizuje prostřednictvím darovací smlouvy. Jedná se o dvoustranné soukromoprávní jednání, což znamená, že k jeho uskutečnění je vždy zapotřebí vůle dvou stran. K poskytnutí daru obci se tak může zásadně rozhodnout kdokoli, nicméně obec musí s přijetím daru souhlasit. Podle § 102 odst. 1 zákona o obcích rada obce připravuje návrhy pro jednání zastupitelstva obce a zabezpečuje plnění jím přijatých usnesení. Zastupitelstvo obce musí vždy schválit nejen samotný převod konkrétně specifikované nemovitosti, ale i podmínky tohoto převodu, jako je například pojištění nemovitosti. Z uvedeného vyplývá, že je nutno předem zajistit příslušný materiál obsahující i vlastní text darovací smlouvy, a předložit ho na jednání uvedených orgánů obce (města), neboť zastupitelstvo schvaluje i vlastní text smlouvy zpracované příslušnou organizační složkou obce.
Co se týče darování nemovitosti obci, tak k přijetí takového daru resp. k uzavření darovací smlouvy, jejímž předmětem je nemovitá věc, je zapotřebí souhlas zastupitelstva obce, jelikož dle § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodování o nabytí a převodu hmotných nemovitých věcí. Pokud se bude jednat o darování nemovité věci, a darovací smlouvou tedy dojde k převedení věcného (vlastnického) práva k dané nemovité věci, bude navíc dle § 560 zákona vyžadována také smlouva v písemné formě.
Přestože k právním úkonům obcí dochází v drtivé většině případů právě písemnou formou, pro úplnost dodáváme, že písemná forma smlouvy není zákonem vyžadována jen při darování nemovitých věcí, ale dle § 2057 odst. 1 občanského zákoníku také při darování jakékoli věci zapsané do veřejného seznamu (tedy např. ochranné známky, podílu v obchodní korporaci apod.).
Protože hrobka zpravidla není nemovitá věc evidovaná v katastru nemovitostí, nebude pro převod vlastnického práva k dané nemovitosti na obec dále nutné podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí spolu s originálem převodní (darovací) smlouvy s úředně ověřenými podpisy a uhrazeným správním poplatkem. Účinky převodu vlastnického práva hrobky na obec nejsou vázány na vklad tohoto práva do katastru nemovitostí, nenastávají tudíž zpětně ke dni podání návrhu. Obecný postup pro případného dárce však není možné stanovit, jelikož vždy bude záležet na domluvě mezi dárcem a obcí v konkrétní situaci.
Po nabytí vlastnického práva je nutno, aby obec dále zajistila vypracování znaleckého posudku, kterým by byla určena cena hrobky, kterou získá do svého majetku a nadále bude vedena v účetnictví obce. Následně je možno takto získanou hrobku formou kupní smlouvy předat event. novému majiteli k dalšímu využití. Samozřejmě je možno uzavřít i novou smlouvu o nájmu hrobového místa ve smyslu § 25 zákona o pohřebnictví s novým nájemcem.
Na závěr tedy opakujeme, že v situaci, kterou popisujete, a za předpokladu, že hrobka je ve vlastnictví případného dárce, bude dle § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, nutné, aby záměr o uzavření darovací smlouvy schválilo na návrh rady města zastupitelstvo.
9. Hřbitovní knihu vedeme v elektronické podobě a tiskneme ji zhruba jednou za rok. Máme tisknout pouze evidenci hrobových míst, u nichž v daném období došlo k pohřbení či uložení urny? Nebo máme tisknout celou sestavu za hrobová místa (např. 1000 míst), byť tu většiny z nich nedošlo k uložení ostatků?
Podle našeho názoru, který jsme konzultovali s krajskými úřady na konzultačních dnech MMR v roce 2018, se má tisknout evidence pouze těch hrobových míst, u nichž v daném roce došlo k pohřbení či uložení urny. Z uvedeného vyplývá, že kompletní sestava za hrobová místa, u kterých nedošlo za uplynulé období k žádným změnám, se netiskne. Pokud se tedy na Vašem pohřebišti uskutečnilo během loňského roku např. 30 zápisů do hřbitovní evidence, bude tisk hřbitovní knihy obsahovat pouze těchto 30 záznamů, pochopitelně včetně všech informací o zemřelých, které vyžaduje zákon.
10. Máme jako město povinnost zajistit na našem veřejném pohřebišti provádění hrobnických prací? Pokud ano, můžeme mít uzavřenou smlouvu na výkop hrobu přímo s hrobníkem? Má se platba za tuto službu uskutečnit prostřednictvím města, které poté službu hrobníkovi proplatí? Nebo je možné, aby objednatel služby odvedenou práci zaplatil přímo hrobníkovi, který by neměl uzavřenou smlouvu s městem a podnikal by na základě živnostenského listu?
Při stanovení služeb, které je povinný zajistit provozovatel veřejného pohřebiště, je nutné vycházet z § 18 odst. 1 zákona o pohřebnictví, který hned v první větě toho § věnující se provozování veřejného pohřebiště stanoví, že „provozování veřejného pohřebiště zahrnuje zejména výkopové práce související s pohřbením a exhumací (…)". Je to tedy jedna ze základních činností zajišťující provoz hřbitova. Přibližme si tuto problematiku srovnáním s obsluhou kremační pece, ve které rovněž dochází k pohřbení. Těžko si dovedeme představit, že by si každý z pozůstalých spalovače zajistil sám. Hřbitov je ve své podstatě stejná provozovna jako krematorium. Zachování veřejného pořádku, bezpečnost práce, zaměstnanců i návštěvníků, pieta při manipulaci s ostatky či ochrana sousedních hrobů při výkopu hrobové šachty jsou skutečnosti, které je nutné bezpodmínečně zajistit.
Písemná smlouva s hrobníkem je proto podle našeho názoru nutností, jelikož nelze připustit, aby na hřbitově kopal „kde kdo“. Správce je navíc zodpovědný za zabezpečení výkopových činnosti, a jednak je smlouva nutná z důvodu reklamace týkající se provedené práce hrobníka. Správce nemá bez této smlouvy žádný nástroj účinné kontroly nad činností hrobníka/ů. Tím nechceme zakazovat cizího hrobníka, který bude pod dozorem vašeho smluvního kopat na objednávku rodiny, viz § 19 odst. 2 písm. f) zákona o pohřebnictví. Jen tím chceme zdůraznit, že pozůstalý má právo nikoho si sám nezajišťovat, a chtít od vás pohřeb do země „all inclusive“ na klíč. Pokud nejste toto schopni zajistit, hrozí vám ze strany krajského úřadu pokuta v souladu s § 27 odst. 5 písm. b) zákona o pohřebnictví.
Dále se domníváme, že jako provozovatel pohřebiště musíte mít s hrobníkem uzavřenou smlouvu na výkop hrobu a platba za tuto službu se musí uskutečnit prostřednictvím provozovatele pohřebiště, tedy přes provozovatele, který následně příslušnou sumu hrobníkovi proplatí. Není možné, aby platby od lidí inkasoval přímo hrobník bez smlouvy s provozovatelem pohřebiště.
Pro úplnost dodejme, že provozování soukromého hřbitova, i když na pozemku obecním, zákon o pohřebnictví zakazuje. Tento názor zdůvodňujeme těmito ustanoveními zákona o pohřebnictví: § 16 odst. 1; § 18, § 19 odst. 1 a odst. 2 písm. k). Dále se lze opřít i o zákon o obcích, který obcím ukládá obecné povinnosti při majetkových dispozicích. Obec, ani jakožto účastníka soukromoprávního vztahu, nelze vyjmout z požadavků kladených na správu věcí veřejných. Obec v roli veřejnoprávní korporace má při nakládání se svým majetkem určité zvláštní povinnosti vyplývající právě z jejího postavení coby subjektu veřejného práva. Proto i zde platí, že hospodaření s majetkem obce musí být maximálně průhledné, účelné a veřejnosti přístupné.
11. Jakou právní povahu má Řád veřejného pohřebiště?
Provozovatel pohřebiště se při své činnosti řídí řádem veřejného pohřebiště, pokud jde o právní povahu řádu pohřebiště, je třeba vycházet z toho, že jde o „provozní řád“ vydávaný obcí v samostatné působnosti vymezující podmínky provozu hřbitova jako takového. K vydání řádu pohřebiště je příslušná rada obce, případně zastupitelstvo obce, pokud si vydání řádu pohřebiště vyhradí. Jde o zbytkovou pravomoc rady nebo starosty obce (zákon č. 128/2000 Sb. o obcích (obecní zřízení), § 102, odst. 3 a 4) a jiné opatření orgánu obce (doporučujeme využít opět zákon o obecním zřízení, § 110 odst. 4 písm. e) – vydání směrnice).
Řád veřejného pohřebiště nemá povahu obecně závazné vyhlášky, není tedy právním předpisem podle výše uvedeného zákona o obcích. Přesto může osobám ukládat povinnosti, které jsou pod pokutou, a to na základě ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona 251/2016 Sb. o některých přestupcích (poruší podmínky uložené na ochranu veřejného pořádku při konání sportovních, kulturních, pietních a jiných společenských akcí anebo v místech určených k rekreaci, turistice nebo pohřbívání, nebo…).
Podstatné je to, že nikoli jako vlastník pozemku, ale jako provozovatel pohřebiště může obec rozhodovat, jak bude s pozemkem určeným pro pohřbívání nakládáno a jak se na něm mají chovat třetí osoby.
12. Jak postupovat v případě opuštěných hrobů nebo staticky porušených, či rozpadajících se náhrobků u hrobů, ke kterým se nikdo nehlásí a není k těmto hrobovým místům uzavřena smlouva? Je možné pouze odstranit náhrobek, místo upravit a následně pronajmout s tím, že by bylo možné postavit pouze urnový náhrobek včetně nemovité podzemní šachtice na 6 až 9 uren?
V případě, že kostrová hrobová místa s opuštěnými hrobovými zařízeními nejsou vázána platnou nájemní smlouvou k hrobovému místu, je třeba, aby uživatelé těchto hrobových míst, přestože nejsou nájemci, byli o záměru informováni nejlépe formou usnesení zastupitelstva, které bude zveřejněno na úřední desce a na vývěsce hřbitova.
Pokud se jedná o opuštěná movitá hrobová zařízení, k nimž nelze doložit vlastnický vztah podle hřbitovní knihy nebo občanského zákoníku, na základě výzvy se nikdo k vlastnictví nepřihlásí a vlastnické vztahy nejsou již dlouhou dobu známy, a podle hřbitovní komise se zároveň protokolárně jedná o bezcenná, a to zejména památkově, dále zcela neprodejná hrobová zařízení, lze jej považovat za odpad, který je potřeba odstranit citlivě (nevhodné je použití náhrobků na dlažební kostky nebo jejich pohození na skládku). V případě německých hrobů se postupuje dle mezinárodní smlouvy mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci. Podrobné i formace přináší Příručka pro obce – K péči o opuštěné německé a další hroby na hřbitovech v České republice), a o otázku, jak s nimi naložit.
Přestože problematika sepulkrálních památek nespadá do oblasti pohřebnictví, týká se zejména zákona o ochraně památek, občanského zákoníku a mezinárodních úmluv, Ministerstvo pro místní rozvoj si je vědomo speciálnosti a citlivosti jakéhokoli zdobení a označování hrobů. Právní řád České republiky ovšem, a to i z hlediska právního vývoje před vznikem České republiky, zřizování, držení a rušení náhrobků, stél a hrobek na hřbitovech speciálně neupravuje. Zákon o pohřebnictví zmocňuje provozovatele pohřebišť k tomu, aby si v řádu pohřebiště upravil podle místních zvyků nakládání s nimi, viz například vzorový řád pohřebiště. Samozřejmě je doporučeníhodné do nájemních smluv upravit i otázku náhrobků, viz vzorová smlouva.
Posouzení opuštěnosti věci jako takové, a jejího možného ukotvení ve vlastnickém právu, je věc na výsost soukromá a občanskoprávní. Opuštěnost věci nemovité (velké náhrobky spojené pevně se zemí – vyjmutá stavba ze stavebního řízení, hrobkové kaple, podzemní hrobky, ozdobné pomníky, reliéfy, sochy apod.) upravuje platný občanský zákoník (2014) ve svém ustanovení § 1050 odst. 2, dle kterého „Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu deseti let, má se za to, že ji opustil“. Občanský zákoník, který nabyl účinnosti v roce 2014, není však v této věci retroaktivní a starý občanský zákoník se v této věci často novelizoval, něco málo v této problematice upravoval i zákon o pohřebnictví před novelou před rokem (2017).
Zásadní otázkou v této souvislosti je také to, zda se jedná o cenné, dobře se prodávající hrobové zařízení, případně zda hrobové zařízení nespadá pod památkovou ochranu. Majetková komise obce nebo komise hřbitovní by měla protokolárně rozhodnout o každém náhrobku individuálně, do jaké kategorie věci spadá a zda není třeba přizvat památkáře, kameníky, sochaře, pamětníky, německé spolky apod. V každém případě by měla o takovém posouzení rozhodovat minimálně tříčlenná komise obce a údaje zapsat do hřbitovní knihy či alespoň zaznamenat do zvláštního protokolu, např. do přílohy hřbitovní knihy.
Ideálním postupem by bylo dále zjistit, ve kterém roce, měsíci a dni bylo konkrétní hrobové zařízení opuštěno a postupovat podle tehdejší právní úpravy a tehdejšího řádu pohřebiště. Obecně platí, že drtivou většinu opuštěných hodnotných a výrazných hrobových zařízení by měl nabýt do majetku provozovatel pohřebiště, tedy obec. Jako vlastník těchto zařízení (včetně jejich ocenění a inventarizace) má o náhrobky řádně pečovat, tedy je citlivě deponovat v rámci hřbitova (jsou tam zpravidla konkrétní jména zemřelých), a to nejlépe tak, že pokud to jejich stav a prostor hřbitova dovolí, uloží je na vhodném místě v rámci volného oddělení či obvodové zdi veřejného pohřebiště.
Při odstranění mohutných se zemí spojených náhrobků a při stavbě nových může dojít k nezamýšlené exhumaci koster, které musejí být v souladu s řádem pohřebiště uloženy do kostnice nebo do obecního hrobu/hrobky. Manipulace s kosterními ostatky může u uživatelů hrobů vyvolat vlnu nevole. Proto je třeba se všemi uživateli hrobů (přestože nejsou nájemníci ani vlastníci kamene) citlivě komunikovat a s ostatky nakládat výhradně ručně, nikoli rypadlem či lopatou a krumpáčem. Řádná evidence exhumovaných ostatků, jejich pietní uložení do transportní rakve a dozor obce nad hrobníkem je samozřejmostí.
13. Město není vlastníkem pohřebiště, ale veřejné pohřebiště provozuje na základě nájemní smlouvy uzavřené s vlastníkem – církví. Ustanovení § 25 odst. 3 zákona o pohřebnictví stanoví bezpodmínečně, že podnájem hrobového místa je zakázán. Jak řešit smluvní vztahy mezi městem, jako nájemcem pohřebiště a občany – zájemci o hrobová místa?
Situace, kterou popisujete, není dle názoru MMR v rozporu s § 25 odst. 3 zákona o pohřebnictví. Tento paragraf se vztahuje k případnému podnájmu hrobového místa od jeho nájemce. Tedy od fyzické nebo právnické osoby, která uzavřela smlouvu o nájmu hrobového místa se zřizovatelem/provozovatelem veřejného pohřebiště. Zjednodušeně, nájemce hrobového místa nemůže uzavřít podnájemní smlouvu s další fyzickou nebo právnickou osobou o podnájmu tohoto hrobového místa. Vámi popisovaný případ lze vztáhnout k § 16 odst. 1 zákona o pohřebnictví. Jedná se smluvní vztah, kdy zřizovatelem a vlastníkem veřejného pohřebiště je církev a jeho provozovatelem obec. Obec, jakožto provozovatel veřejného pohřebiště, může s fyzickými nebo právnickými osobami uzavírat smlouvy o nájmu hrobových míst a s církví uzavírat smlouvy o nájmu za provozování soukromého pohřebiště. Obec zřejmě v nájemní smlouvě s církví (její přesné znění neznáme, proto se pouze domníváme) čistě dobrovolně (mimo zákon o pohřebnictví) uzavřela nájemní smlouvu s církví na provoz celého pohřebiště podle občanského zákoníku, nikoli podle zákona o pohřebnictví na konkrétní hroby.
Blíže viz zde Ministerstvo pro místní rozvoj ČR - Provozování veřejných pohřebišť (mmr.cz).
14. Jsem administrátorka hřbitova a zároveň matrikářka. Není pro mě problém nahlížet do matriční agendy Czech POINTU. Mohu jej využít i v případě, kdy nájemce hrobového místa nereaguje na výzvu o prodloužení nájemní smlouvy? Snadno bych tak mohla zjistit, zda nájemce hrobového místa nezměnil bydliště nebo nedošlo k jeho úmrtí.
Matriky mohou nahlížet do matriční agendy Czech POINTU například při zjišťování nezbytných údajů o snoubencích před uzavřením manželství, při procesu uznávání otcovství a při úmrtí v něm vyhledávají rodné příjmení zesnulých žen, protože tento údaj se již neuvádí v občanském průkazu. Ze základního registru obyvatel a z informačního systému evidence obyvatel jsou obce oprávněny čerpat příslušné údaje k tomu, aby mohly ocenit významné životní události svých občanů. K tomu je dle metodiky Ministerstva vnitra opravňuje ustanovení § 36a zákona č. 106/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon).
Ministerstvo pro místní rozvoj se obrátilo na Ministerstvo vnitra se žádostí o stanovisko. Domníváme se, že povolení nahlížet do základního registru v souvislosti s vyhledáním kontaktů na nájemce hrobových míst by mohla provozovatelům pohřebišť usnadnit jejich leckdy až detektivní práci při dohledání těchto klíčových osob, bez jejichž souhlasu nelze do hrobu pohřbít a zajistit tak řádný provoz pohřebiště.
15. Chceme v obci zřídit vsypovou a rozptylovou loučku. Můžete mi sdělit, zda existují nějaká pravidla, protože zákon o pohřebnictví toto neřeší?
V prvé řadě doporučujeme navštívit hřbitovy s loučkami v okolí a na obcích se zeptat na způsob provozu a údržby (určitě prozradí, které druhy travin se jim osvědčily, jak trávník zavlažují, řeknou, po jak dlouhé době mění zeminu i to, kam ji v rámci stávajícího pohřebiště případně deponují).
Je vhodné zaměřit se na „architekturu“ louček tak, aby odpovídala stylu pohřebiště. Na malebném venkovském hřbitově by asi neměla být obehnána betonem nebo plotem připomínajícím „podnikatelské baroko“. Je třeba, aby s okolím ladila a nijak nevyčnívala. Rozptylová loučka nemusí mít tvar čtverce nebo obdélníku. Je na vás, jak ji do prostoru zakomponujete. Doporučujeme, aby u loučky byla umístěna cedule nebo malý kamenný pomník (opět stylově souznící) či jakési trvanlivé tablo/epitafní deska, na něž by se zapisovala jména rozptýlených spolu s datem narození a datem úmrtí.
U vsypové loučky pozůstalí mohou ocenit důsledek jejího „rozparcelování“ na čtverce (jako u šachovnice). V takovémto případě je možné do hřbitovní knihy zaznamenávat, že ostatky osoby XY leží ve čtverci např. 1B. Toto nakládání s popelem je adresné, smluvní, zcela individuální, tudíž důstojnější a pietnější než pouhý rozptyl.
Před realizací jak rozptylové, tak vsypové loučky nesmíte zapomenout na povinnost nejprve aktualizovat řád pohřebiště a v něm loučku zřídit právně-administrativně. Níže přinášíme charakteristiky úložišť popele zemřelých, které obcím mohou pomoci při rozhodování, který způsob je pro dané pohřebiště nejvhodnější. MMR volně čerpá z disertační práce Ing. arch. Ondřeje Juračky s názvem Výzkum navrhování hřbitovních areálů v kontextu společenských proměn v 21. století na území České republiky, jejíž obhajobě byl v roce 2021 zástupce ministerstva přítomen.
Rozptylová loučka
Rozptylovou loučku lze charakterizovat jako ohraničené prostranství s trvale ošetřovaným travním porostem, na které se volně rozptyluje popel zemřelých. Jelikož neexistuje „konkrétní bod“, do něhož by byl popel rozptýlen, lze hovořit o anonymitě rozptylu. To se ovšem týká výhradně mechanismu rozptylu. Jména těch, jejichž zpopelněné ostatky byly rozptýleny, anonymní nejsou. Údaje se zaznamenávají do hřbitovní knihy, leckde jsou hromadně uvedeny na epitafní desce u rozptylové loučky. Květinové dary se pokládají po obvodu loučky nebo na vymezené ploše.
Pro rozptyl obsahu jedné urny je třeba počítat s plochou 4 až 6 m2. Travní porost na rozptylové loučce vyžaduje pravidelnou údržbu a zastřihování. Je třeba mít k dispozici přívod tlakové vody kvůli zkrápění, které musí být provedeno ihned po skončení rozptylu, aby popel prosákl ke kořenům porostu. Kde tyto podmínky nemohou být splněny, nelze rozptylovou loučku zakládat.
Ze své podstaty představují rozptylové loučky volný krajinářský prvek libovolného tvaru, který může být doplňován další zelení nebo tekoucí vodou. Rozptylové loučky jsou rovněž obvykle doplňovány o jednoduché přístřešky za účelem vykonání smutečního obřadu.
Vsypová loučka
Na první pohled se neliší od rozptylové loučky. Liší se však způsobem ukládání popela. Zpopelněné ostatky jedné osoby se vsypou do vyhloubené jamky o průměru 200 mm, hloubky cca 400 mm (jednoduchý vsyp) nebo cca 600 až 700 mm (pro dodatečný přísyp). Dalším rozdílem je tvar plochy. V tomto případě je naopak žádoucí, aby byl zcela pravidelný (čtverec, obdélník). Důvodem je rozčlenění vsypové loučky na pomyslné sloupce a řady, podle kterých je možné zpětně dohledat „bod“ uložení lidského ostatku. Pomocí uvedených souřadnic lze vyčíst z hřbitovní knihy konkrétní hrobové místo.
Plánek vsypové loučky (Autor kresby Ondřej Juračka, převzato z publikace TOMAN, Josef. Rozptyl a vsyp: Pokrokové ukládání zpopelněných ostatků. Praha: Společnost přátel žehu, 1983.)
Vsyp pod epitafní desku
V podstatě jde o vsypovou loučku, ovšem místo vsypu je označeno epitafní deskou s údaji o zemřelém a zpravidla je o rozměrech 500 x 500 x 60 mm. Tento způsob uložení zpopelněných lidských ostatků hodnotí většina pozůstalých jako velice důstojný.
16. Na hřbitově, jehož je obec provozovatelem, máme k dispozici volné hrobky, které hodláme pronajmout novým nájemcům. Můžeme jako obec fakturovat novému nájemci služby hrobníka za vyjmutí ostatků, které jsou v hrobkách stále uloženy?
Podmínky nájmu hrobového místa musejí být stanoveny v řádu pohřebiště. Jelikož jeho přesné znění neznáme, odpovíme obecně: Aby mohla být služba fakturována, musí být nejprve objednána. Ve vámi uvedeném případě by objednatelem musel být nový nájemce hrobového místa, který k tomu ovšem nesmí být ze strany provozovatele veřejného pohřebiště nijak nucen. Z uvedeného vyplývá, že vyjmutí ostatků může hrobník provést na náklady obce před dalším pronajmutím hrobového místa novému nájemci nebo na základě objednávky nového nájemce po uzavření smlouvy o nájmu hrobového místa.
17. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nabídl městu jakožto provozovateli pohřebiště k bezúplatnému převodu i k prodeji hrobová zařízení. Město však o ně nemá zájem. Může tedy tuto nabídku odmítnout? Neporušilo by tím nějaké právní předpisy?
Obecně platí, že by mělo být snahou provozovatele pohřebiště získat opuštěná hrobová zařízení do vlastnictví, protože mu to umožňuje snáze provozovat hřbitov.
Ve vámi uváděném případě je klíčové, kolik hrobových zařízení a v jakém stavu je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) nabízí. Pokud byste se rozhodli nějaká zařízení nepřijmout, bylo by ideální tak učinit na základě rozhodnutí statutárním orgánem zřízené hřbitovní komise (nebo majetkové komise) města, která by je měla protokolárně posoudit a zaznamenat do hřbitovní knihy (nebo do protokolu jako přílohy hřbitovní knihy).
Odmítnutím nabídky ÚZSVM, dle našeho názoru, žádný obecný právní předpis neporušíte. Porušíte však smysl právní úpravy. Takové rozhodnutí totiž bude mít pro provozovatele pohřebiště vážné důsledky. Zde si dovolujeme si připomenout, že se zásadně rozlišuje hrobové zařízení od hrobového místa. Nájemce hrobového místa může a nemusí vlastnit hrobové zařízení, ale zpravidla tomu tak je, tzn., že nájemce hrobového místa zpravidla vlastní i hrobové zařízení anebo při sjednávání nájmu hrobového místa je pro něj často klíčové i vlastnictví k hrobovému zařízení. Nájem hrobového místa bez dispoziční možnosti nakládat s hrobovým zařízením se stává častým důvodem opuštěnosti hrobů v rámci pohřebiště.
V případě, že město jako provozovatel pohřebiště odmítne nabídku ÚZSVM paušálně (bez snahy o výběr zachovalých či cenných náhrobků), nabízí se otázka reálného zájmu o taková hrobová místa, jejichž hrobová zařízení nejsou ve vlastnictví města (provozovatele), ale státu. Obec je nebude moci nájemci nabídnout k prodeji ani k nájmu. Taková místa mohou zůstat v rámci hřbitova trvale nevyužita, což bude komplikovat provoz hřbitova, jelikož se sníží jeho pohřbívací kapacita.
Dovolujeme si upozornit, že ÚZSVM vydal v roce 2017 Instrukci pro postup při nakládání s hrobovým zařízením, ve které stanovuje postup týkající se nakládání s hrobovým zařízením, které, pokud je stavbou, tzn. nemovitou věcí (hrobka), bude nejprve v rámci předkupního práva nabídnuto vlastníkovi pozemku. Pokud neprojeví zájem, bude zařízení nabídnuto nájemci hrobového místa (je-li znám). Jestliže nájemce nabídku nevyužije, hrobové zařízení se nabídne obci, v jejímž obvodu se pohřebiště nachází. V případě, že ani dle výše uvedeného postupu nedojde k odkoupení, prodej se bude realizovat na základě výběrového řízení. Oznámení o něm se zveřejní na pohřebišti a současně se obešle jak nájemci, tak i obci.
Jestliže hrobové zařízení není stavbou, tj. nemovitou věcí (hrobkou), ale věcí movitou (pomník, náhrobek, ozdoba, tzn. bez znehodnocení odnímatelnou věcí), nabídka se realizuje v pořadí: nájemce hrobového místa, obec, vlastník pohřebiště, výběrové řízení.
Naskýtá se ovšem i možnost, aby město požádalo vlastníka (ÚZSVM/stát), aby na své náklady hrobové zařízení odstranil nebo alespoň dovolil městu deponaci náhrobků, protože město/obec nemůže postupovat ve věci nakládání s hrobovým zařízením, jako by bylo opuštěnou věcí. Opuštěnost věci nemovité upravuje platný občanský zákoník (2014) ve svém ustanovení § 1050 odst. 2, dle kterého „Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu deseti let, má se za to, že ji opustil“ – k této variantě/problematice naleznete více informací v této rubrice pod číslem 6.
Shrneme-li výše uvedené, pak podle názoru MMR je paušální odmítnutí nabídky ÚZSVM ze strany města sice právně legitimní, ovšem ryze nepraktické. Každé definitivní rozhodnutí má své určité negativní důsledky. Nejenže se sníží pohřbívací kapacita, ale i celková úroveň veřejného pořádku a vzhledu hřbitova. Jako provozovatel pohřebiště by město mělo s ohledem na budoucí strategii utváření hřbitova nabídku ÚZSVM pečlivě zvážit.
18. Jak často, respektive po kolika letech, by se mělo provádět hydrogeologické posouzení veřejného pohřebiště?
Hydrogeologické posouzení území veřejného pohřebiště je komplexní problematikou, proto nejsou k jeho provádění pevně stanovené časové intervaly. Česká asociace hydrogeologů vydala k tomuto tématu Metodickou informaci č. 1/2002, kterou naleznete zde. Vzhledem k tomu, že hydrogeologické podmínky mohou být značně rozdílné i v rámci jednoho veřejného pohřebiště, můžeme nabídnout pouze obecné informace, na co se zaměřit, respektive které ukazatele naznačují, že je potřeba zadat nový hydrogeologický průzkum, jehož výsledkem může mimo jiné být úprava povinné doby tlecí na veřejném pohřebišti. Obecně lze říci, že největší zkušenosti z povahy své činnosti mají hrobníci. Proto je dobré se jich dotázat na změny v přítomnosti vody v půdě oproti normálu, zejména k jejímu obecnému zvýšení. Zároveň jsou schopni podat informace, zda nenachází při výkopech hrobů nezetlelé lidské pozůstatky i po tlecí době, případně, zda nedochází k tzv. saponifikaci (zmýdelnění) lidských pozůstatků. V těchto případech je třeba nechat vyhotovit nový hydrogeologický posudek.
19. Chceme provést exhumaci kosterních ostatků po době tlecí za účelem jejich zpopelnění. Můžeme náš záměr uskutečnit, když řád pohřebiště povoluje pouze exhumaci kosterních ostatků ze hřbitova na jiný hřbitov a jejich zpopelnění zakazuje?
Pohřbení lidských pozůstatků nebo uložení lidských ostatků na pohřebišti je považováno za trvalé. Předpokládá se, že zemřelý za svého života projevil vůli být pohřbený určitým způsobem a na určitém místě, a na nás je, abychom toto jeho přání plně respektovali. Zároveň je dobré mít na zřeteli, že exhumace kosterního skeletu není nikdy provedena zcela a zpopelněna bude pouze jeho větší část. Proto by se exhumace měly provádět jen za závažných důvodů, kdy jiné řešení není možné.
Provozovatel pohřebiště stanovuje podmínky, za kterých je možné provést exhumaci, ve svém řádu zcela legitimně v souladu se zákonem o pohřebnictví. Řád pohřebiště je proto v této otázce právně vymahatelný. Exhumace prováděná v rámci veřejného pohřebiště na žádost nájemce, jakožto zcela ojedinělý a výjimečný počin, může být uskutečněna pouze za dozoru provozovatele pohřebiště, tj. statutárního orgánu obce, který k ní předem vydal souhlas. O stanovisko provozovatele je nutné zažádat písemně s odůvodněním.
Podle našeho názoru ve vámi uvedeném případě tedy není možné kosterní ostatky exhumovat a následně je zpopelnit, aniž by to nebylo povoleno řádem pohřebiště.
20. Může provozovatel pohřebiště otevřít uzavřenou rakev s tělem zemřelého, za účelem kontroly, zda v rakvi se nenacházejí předměty, které by například kontaminovaly zeminu, nebo vaky, které zpomalují rozklad ostatků?
Zákon o pohřebnictví v § 4a odst. 1 uvádí, že otevřít konečnou rakev s lidskými pozůstatky nebo urnu s lidskými ostatky je oprávněn pouze vypravitel pohřbu. Toto ustanovení se týká především zachování piety a vztahuje se na zachování důstojného nakládání s tělem zemřelého.
Provozovatel pohřebiště je odpovědný za minimalizaci rizik spojených s pohřbíváním. Zákon o pohřebnictví proto provozovateli krematoria či veřejného pohřebiště výslovně nezakazuje konečnou rakev otvírat. Jen při tomto úkonu se například může přesvědčit o tom, zda je, či není tělo zemřelého uloženo ve vaku. Pokud vak není vyrobený z rozložitelného materiálu, zpomaluje proces rozkladu ostatků a má vliv na délku tlecí doby. Připomínáme, že použití vaků musí jak pohřební služba, tak i provozovatel pohřebiště zaznamenat do své evidence. Konečnou rakev lze otevřít i za účelem dozoru nad úpravou těla zemřelého, či kontroly předmětů vložených do rakve včetně milodarů.
Jako provozovatel změňte řád pohřebiště tak, že do něj uvedete účel a konkrétní podmínky, za kterých budete konečné rakve otvírat.
Na závěr připomínáme, že každou změnu v řádu pohřebiště musí projednat zastupitelstvo obce (případně rada) a odsouhlasit ji musí místně příslušný krajský úřad.
21. Jsem nový správce hřbitova. Domnívám se, že při pohřbení do hrobky nemusí být tělo zemřelého uloženo do rakve z tvrdého dřeva se zinkovou vložkou ani do kovové rakve. Můj předchůdce mi tvrdí, že se mýlím. Kdo má pravdu?
Zákon o pohřebnictví v platném znění používání celodubových rakví se zinkovou vložkou ani rakví z jiných tvrdých dřev či kovových rakví s nepropustným dnem k pohřbívání do hrobky nejenže nenařizuje, dokonce je ani nezmiňuje. Požadavky na materiály a provedení rakví určených k uložení do hrobek, o nichž hovoří váš předchůdce, byly zrušeny v roce 2017, kdy nabyla účinnosti novela zákona o pohřebnictví. K pohřbení těla zemřelého do hrobky může být použita jakákoli konečná rakev.
22. Jako správci hřbitova máme zákonnou povinnost vést evidenci nájemců hrobových míst a vlastníků hrobových zařízení. Jsme v této souvislosti povinni vyžadovat souhlas nájemců a vlastníků hrobových zařízení se zpracováním jejich osobních údajů, nebo to v případě, kdy máme tuto povinnost uloženu zákonem, není potřeba?
Vedení evidence je stanoveno zákonem, proto v uvedeném případě evidence související s provozováním veřejného pohřebiště jde o právní důvod podle článku 6 odst. 1 písm. c) obecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). Zpracování je nezbytné pro splnění právní povinnosti, která se na správce vztahuje. Vyžadovat souhlas se zpracováním osobních údajů v takovém případě nejenže není potřebné, ale je vysloveně nesprávné a zavádějící. Takovýto postup by dokonce mohl být posouzen jako porušení zásady transparentnosti podle článku 12 GDPR.
23. Naše obec bude v roce 2023 uzavírat nové nájemní smlouvy na hrobová místa. Mohli byste nám potvrdit, že nájem k hrobu a služby s ním spojené nejsou v režimu zákona o DPH, nebo jsou od DPH alespoň osvobozeny? Také by nás zajímalo, zda je poplatek za nájem hrobového místa stále regulován Ministerstvem financí?
Ministerstvo pro místní rozvoj po konzultaci s Komorou daňových poradců přináší aktuální právní názor na téma, zda obec v roli provozovatele pohřebiště může být v případě nájmu hrobového místa a služeb souvisejících s pronájmem osvobozena od daně z přidané hodnoty (DPH).
Provozování veřejného pohřebiště je sice službou ve veřejném zájmu, není živostností, přesto ale může být podnikáním obce. Jen zcela výjimečně obce neuzavírají nájemní smlouvy k hrobům, ale smlouvy o výpůjčce. Provozovaní pohřebiště proto nepatří výlučně mezi výkony veřejné správy, kterou smí provozovat pouze obec nebo stát. Provozovat pohřebiště ze zákona o pohřebnictví totiž mohou nejen obce, ale i registrované církve nebo náboženské společnosti.
Provozování pohřebiště považujeme za ekonomickou činnost, ať už se jedná o nájem hrobového místa a služby souvisejících s pronájmem, včetně výkopu hrobu a uložení těla zemřelého do hrobu, uložení urny nebo rozptylu a vsypu zpopelněných lidských pozůstatků, a to i když úhrady vybírá správce hřbitova (firma) pro obec.
Je tedy nutno upozornit, že obec v roli provozovatele pohřebiště je u nájmu zcela osvobozena od DPH, nikoli však, že je zcela mimo režim DPH. Mimo režim DPH smí být pouze ty výkony veřejné správy, které nikdo jiný než obec nesmí zajišťovat (typicky vybírání místních poplatků: podle zákona o místních poplatcích přísluší správu poplatku vykonávat pouze obecnímu úřadu, tj. obecní úřad je správcem poplatku. Správa poplatku je výkonem přenesené působnosti).
Co se týká poplatku za nájem hrobového místa a za služby s nájmem spojené, obě tyto položky není třeba v nájemní smlouvě oddělovat, protože již nejsou regulovány Ministerstvem financí. Obec si může určit cenu za pronájem hrobového místa sama na základě kalkulace nebo obec může nařízením vyhlásit maximální cenu za nájem. Obec dále musí sledovat nařízení kraje, zda kraj, namísto Ministerstva financí, ceny hřbitovní dále nereguluje. Blíže viz
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR - MMR přispělo k zásadní reformě cenové politiky v pohřebnictví
a dále viz
Názor MMR o DPH u nájmu hrobového místa potvrdilo MF.
24. Naše město má mandátní smlouvu, na základě které mandatář mimo jiné jménem města uzavírá nájemní smlouvy na pronájmy hrobových míst, provádí údržbu hřbitova atd. Jak má být v mandátní smlouvě řešena problematika kopání hrobů, má mandatář tuto činnost provádět jménem města, nebo ji může mandatář provádět svým jménem?
Pro odpověď na tuto otázku je zásadní ustanovení § 18 odst. 1 zákona o pohřebnictví, který do provozování veřejného pohřebiště zahrnuje (a jako první vyjmenovává) výkopové práce související s pohřbením a exhumací. Jedná se tedy o základní činnost provozovatel pohřebiště. Pokud se týká uvedené mandátní smlouvy a činností hrobníka (mandatáře), tj. kopaní hrobů, nemůže tuto činnost vykonávat svým jménem. Kopání hrobů musí být ve smlouvě uvedeno mezi činnostmi, které mandatář koná jménem města.
25. Náš dům oddělovala od hřbitova zahrádkářská osada, kterou nyní město ruší. Důvodem je rozšíření pohřebiště, jehož nová zeď bude umístěna zhruba 13 metrů od našich oken. Tím se nám sníží hodnota majetku i životní úroveň. Spolu s obyvateli domů v okolí jsme sepsali protestní petici, ale město našim požadavkům nevyhovělo. Můžeme se ještě nějak bránit? Počítá MMR s tím, že do zákona o pohřebnictví vrátí nařízení o ochranných zónách?
Z Vaší otázky vyplývá, že se spolu s dalšími obyvateli obáváte snížení hodnoty svého majetku a životní úrovně tím, že se vaše domy ocitnou v bezprostřední blízkosti hřbitovní zdi. Ochranné pásmo však má primárně chránit veřejné pohřebiště před případnou nevhodnou okolní zástavbou nebo nevhodnými okolními provozy, což lidská obydlí nejsou. Tímto opatřením obec může omezit rozvoj daného území kvůli zachování intimity a piety hřbitova, dále stanovit režim uvnitř ochranného pásma dle místních podmínek tak, aby nevhodným provozem v bezprostředním okolí veřejného pohřebiště nebyla narušena jeho důstojnost.
Vzhledem k tomu, že vámi popsaný případ lze považovat za soukromoprávní, můžete se s žádostí o pomoc obrátit na právníka specializovaného na problematiku územního plánování.
MMR doporučuje ochranné pásmo zřídit podle ustanovení § 83 zákona č. 183/2006 Sb., zákon o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), pokud o to požádá provozovatel pohřebiště nebo vlastník pozemku (v obou případech prakticky vždy obec). Veřejné pohřebiště je stavba občanské vybavenosti poskytující smuteční služby. Tyto služby budou (s výjimkou velkých měst) zcela jistě sloužit celé obci a jejímu okolí. V případě velkých měst se domníváme, že by se jednalo o služby, pro něž by bylo nutné vymezovat plochu nadmístního významu ve smyslu § 2 odst. 1 stavebního zákona.
26. Pohřební služba vykopala hrob a uložila do něj tělo zemřelého, aniž by tuto skutečnost předem ohlásila provozovateli hřbitova, tedy naší obci, a vyžádala si souhlas s pohřbením. Je toto její jednání přestupkem, když pozůstalí mohli obci ohlásit totéž sami, ale neudělali to?
Pohřební služba je ze zákona povinná oznámit provozovateli pohřebiště, ve vašem případě obci, že hodlá na hřbitově pohřbívat. Tuto povinnost vypravitel pohřbu nemá.
Jestliže vaší obci pohřební služba svůj záměr pohřbít nesdělila a nepředala vám příslušné listiny, porušila ustanovení § 7 odst. 1 písm. g) zákona o pohřebnictví.
Provozovatel pohřebiště bez součinnosti s pohřební službou nejenže nemůže zapsat údaje o pohřbení a informace o tělu zemřelého do hřbitovní knihy, ale současně je mu znemožněno naplnit požadavek ochrany veřejného pořádku na hřbitově či zabránit záměně těl. Rovněž nemůže zaručit ochranu veřejného zdraví pro své zaměstnance (hrobníky), kteří budou například na přání nového nájemce hrobu v budoucnu provádět exhumace, aniž by věděli, do jaké míry bylo konkrétní tělo infekční. Spolu s tím je mu znemožněna kontrola, zda tělo zemřelého je uloženo v takovém druhu rakve, který stanovuje řád pohřebiště nebo zda byl použitý vak pro zemřelé.
Pro vaši informaci dodáváme, že dozorové kompetence nad případným nedodržením povinností uvedených v § 7 odst. 1 písm. g) a v něm uvedeným § 22 odst. 2 jsou svěřeny Ministerstvu pro místní rozvoj.
27. Na veřejném pohřebišti ve vlastnictví církve se 50 let nepohřbívá, nájemní smlouvy k hrobům nejsou evidovány, existují zde ale hrobová místa navštěvovaná jejich uživateli. Můj dotaz se týká vztahu farnosti a obce, která je dle mého povinna zajistit provozování pohřebiště. Farnost nabídla obci uzavření smlouvy o výpůjčce hřbitova. Z reakce obce však usuzuji, že se necítí být provozovatelem a domnívá se, že provozování pohřebiště by mělo být záležitostí farnosti?
Dle zákona o pohřebnictví není povinností obce provozovat veřejné pohřebiště. Jedinou její povinností je v souladu s § 16 odst. 1 zákona o pohřebnictví uzavřít dohodu s jiným provozovatelem veřejného pohřebiště.
K možnosti uzavření smlouvy o výpůjčce hřbitova, kterou církev předložila obci, podotýkáme, že uzavírání smlouvy (obecně) se řídí principy dobrovolnosti a nahradit souhlas jedné smluvní strany rozhodnutím soudu je možné pouze v případě, kdy se již předtím tato smluvní strana zavázala smlouvu uzavřít – např. smlouvou o smlouvě budoucí.
Provozování pohřebiště je službou ve veřejném zájmu a vlastník pozemku, na kterém je tato veřejná infrastruktura umístěna, tento veřejný zájem musí respektovat, zrušit pohřebiště nemůže (obdobně jako nemůže zrušit dálnici nebo železnici).
Pokud má církev zájem na obnovení provozování veřejného pohřebiště na svém pozemku, má právo v souladu s uvedeným ustanovením požádat provozovatele pohřebiště o předání provozu. Obec tuto písemnou žádost církve musí přijmout a provoz hřbitova církvi protokolárně předat.
Jde-li o hřbitov, který již žádná osoba dobrovolně neprovozuje, a ani provozovat nehodlá, vlastník pozemku (zde zároveň bývalý provozovatel) smí požádat o právně administrativní zrušení pohřebiště místně příslušný krajský úřad, stavební úřad a památkový ústav a důkladně svůj návrh zdůvodnit. Rozhodnutí krajského úřadu je v této věci klíčové. Stejně tak důležité je i hledisko ochrany památek. Podle § 24 odst. 3 zákona o pohřebnictví lze provést zrušení hrobů a hrobek prohlášených za kulturní památky pouze po předchozím zrušení jejich prohlášení za památky Ministerstvem kultury.
28. Hrobník při výkopu uložil na sousední hrob kovovou obedněnou konstrukci pro ukládání zeminy. Lešení bylo řádně podepřeno dřevěnými kvádry tak, aby rám sousedního hrobového místa nepoškodilo. Po dvou dnech byla odstraněna a okolí upraveno. Nyní jsme se dozvěděli, že nájemce sousedního hrobového místa nahlásil Policii ČR omezení k vstupu k hrobu, na kterém chtěl zapálit svíčku. V řádu pohřebiště máme uvedeno pouze to, že coby správci jsme při provádění prací na pozemcích povinni po ukončení prací uvést vše do původního stavu. Sousední obec ale má řád v tomto směru podrobnější: „… uložení konstrukce pro ukládání vykopané zeminy při výkopu vedlejšího hrobu a nutné kamenické práce na přilehlém hrobovém místě, a to vše v odůvodněných případech a na nezbytně nutnou dobu, není omezením práva nájemce ve smyslu § 25 zákona o pohřebnictví.“ Zajímá mě váš názor, zda byl náš postup správný a také to, zda máme řád pohřebiště konkretizovat po vzoru sousední obce.
Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona o pohřebnictví jsou do provozování veřejného pohřebiště na prvním místě zahrnuty výkopové práce související s pohřbením lidských pozůstatků. Pohřbívání do země je základní a zcela klíčovou činností provozovatele pohřebiště, která je ve veřejném zájmu. Nájemci a uživatelé dotčených vedlejších hrobů musejí přechodně strpět činnosti, které jsou s výkopovými pracemi nutně spjaty, to znamená výkop zeminy a přechodné uložení na vedlejší hrob. Po pohřbení musejí být takto dotčené hroby uvedeny do původního stavu.
Z vašeho popisu je zřejmé, že jste postupovali v souladu se zákonem o pohřebnictví. Pohřbení do země má přednost před přechodným omezením projevů piety. Případná změna řádu pohřebiště podle vzoru sousední obce není nutná, v zákoně o pohřebnictví naleznete pro pohřbívání do země vždy stoprocentní oporu.
29. Může obec v roli provozovatele veřejného pohřebiště umožnit pohřbívat na pohřebišti vyznavače islámu (muslimy) dle zvyků tohoto náboženství?
Obec v roli provozovatele veřejného pohřebiště by měla akceptovat koncept náboženské tolerance (viz čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR), tzn. nemůže bezdůvodně diskriminovat některý z náboženských směrů, a tudíž odmítat pohřbívání členů církví a náboženských společností dle jejich zvyků. Povolením hrobových míst určených pro vyznavače islámu (speciálních zejména geografickou orientací směrem k Mekce) a umožněním pohřbívání dle náboženských zvyků (tělo se do hrobu ukládá bez rakve) není dotčeno ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech. Obec souhlasem s tímto způsobem pohřbívání neprovádí náboženskou (popř. protináboženskou) činnost v tom slova smyslu, že by organizovala (pořádala) náboženské obřady podle té které církve nebo náboženské společnosti. Povolení „speciálního“ hrobu a obřadu nad hrobem (za výše uvedeným záměrem) a provádění náboženské činnosti jsou dvě zcela rozdílné skutečnosti.
Zákaz pohřbívání muslimů jejich tradičním způsobem (popř. vyznavačů jiného náboženství) by obec v roli provozovatele pohřebiště mohla nařídit pouze tehdy, pokud by náboženské předpisy týkající se pohřbívání bez rakve a polohy a podoby hrobu/náhrobku nebyly slučitelné se stávajícím řádem veřejného pohřebiště, koncepcí či architekturou pohřebiště nebo hygienickými podmínkami pro pohřbívání stanovenými krajskou hygienické stanice (druh rakve, hloubka a orientace hrobu). V uvedené záležitosti nebude tedy pouze výhradním kritériem princip náboženské svobody (tolerance), ale rozhodující je názor jak provozovatele veřejného pohřebiště, tak vlastníka pozemku pohřebiště. Pokud se jedná o rozdílné osoby, obě musí případné zamítnutí muslimských hrobů uváženě a řádně odůvodnit.
Výše uvedený právní názor MMR vychází ze stanoviska Ministerstva kultury, odboru církví (MK 7842/2024 SOCNS) ze dne 21. 2. 2024.
30. Naše město provozuje dvě pohřebiště. Z většího hřbitova správce zbytkovou zeminu z výkopů hrobů vždy odváží mimo areál hřbitova. Z menšího hřbitůvku pracovníci správce při výkopových pracích příležitostně zanechávají vykopanou zeminu v odlehlejší části lesa, který je součástí hřbitova. Můj dotaz zní, zda je povinností provozovatele veřejného pohřebiště vždy zajistit pro tuto zbytkovou zeminu odvoz a následnou likvidaci na skládce?
Vámi uvedenou problematiku týkající se výkopové zeminy je nutno vidět ve specifické úloze veřejného pohřebiště. Je zapotřebí si uvědomit, že smyslem hřbitova je uchránit lidské ostatky před hanobením. Tzv. vytlačená zemina, která po záhozu hrobu (po aktuálním uložení lidských pozůstatků) zůstává v okolí hrobu není v žádném případě odpadem a nesmí být odvážena na skládku (pro „následnou likvidaci“, jak je uvedeno). Tato zem je hlínou „sui generis“ (svého druhu), byly do ní pohřbeny lidské pozůstatky a které v ní zetlely. Takováto hřbitovní půda z povahy věci patří výhradně na hřbitov a musí být předmětem odpovídající a přiměřeně prokazované piety.
Je povinností správce hřbitova zajistit, aby tato zemina byla uložena v rámci hřbitova, případně na jiný hřbitov v okolí. Při správě hřbitova je nutné s touto zeminou počítat a vždy zajistit její uložení, popřípadě ji lze využít pro založení skalky, okrasného záhonu atd.).
Odvoz této vytlačené země z hrobu mimo hřbitov představuje hrubý přestupek proti zákonu o pohřebnictví; jedná se o základní nepochopení významu hrobového místa a veřejného pohřebiště jako posvátného prostoru a místa, které chrání pietu všech zemřelých na pohřebišti do hrobu uložených. Nakládání s „hrobní“ zeminou je toho součástí.
Výše uvedené se vztahuje nejen na zeminu z kostrových hrobů, ale také na rekultivované rozptylové loučky (viz § 20 písm. f) bod 5. a 6. zákona o pohřebnictví.
31. Město provozuje a spravuje pět hřbitovů. Na dvou se nacházejí nevyužívané márnice. Na pohřebištích jsou také tři kaple. Bylo by možné využívat márnice, případně kaple, jako kolumbárium (např. pro urny ze sociálních pohřbů). Existuje pro ně i jiné využití?
Márnice a hřbitovní kaple lze používat po dohodě s vlastníkem jako kolumbária. Stačí toto jejich zamýšlené využití zahrnout do nového řádu pohřebiště.
Nevyužívané márnice umístěné na hřbitově můžete, opět za předpokladu vydání nového řádu pohřebiště, změnit na plně funkční chladící zařízení pro přechodné ukládání těl zemřelých. Navíc, pokud je nebude provozovat pohřební služba, ale město/obec, nemusejí být vybaveny aktivním chladicím zařízením. Plně postačí pasivní chlazení (mohutné zdivo a komín s větrací šachtou). Tímto způsobem byste ušetřili na vysokých nákladech těm vypravitelům pohřbů, kteří si na Vašem hřbitově objednali výkop hrobu za účelem pohřbení. Tělo zemřelého by čekalo na pohřeb do země tam, kde je svému hrobu nejblíže.
32. Zajímá mě, zda se má v případě vsypu zpopelněných lidských ostatků na hřbitovní loučce zároveň uzavřít smlouva o nájmu vsypové jamky. Nebo se platí pouze poplatek za vsyp?
Provedení vsypu zpopelněných lidských ostatků na vsypové loučce je podmíněno povinností mít uzavřenou nájemní smlouvu ke konkrétnímu místu (např. k jamce, či „políčku“ v pomyslné šachovnici).
Zákon o pohřebnictví v ustanovení § 2 písm. g) místo vsypu výslovně označuje za hrobové místo. Tento zákonný požadavek by měl být rovněž zohledněn v řádu pohřebiště tak, aby z něj bylo zájemcům patrné, že i v případě vsypového místa budou muset platit nejen za samotný vsyp, ale rovněž za nájem a služby.
Pro úplnost dodáváme, že stanovit „dobu trvání“ u vsypu obecně nelze, jelikož zákon o pohřebnictví tuto problematiku neupravuje. Je vhodné, aby také tyto záležitosti řešil provozovatel hřbitova jak v řádu pohřebiště, tak nájemní smlouvou, která může být obdobná jako v případě hrobového místa. Vsypovým místům může provozovatel stanovit dobu tlecí, která pochopitelně nemusí být shodná s dobou stanovenou pro kostrové hroby nebo kolumbária.
33. Obci v roli provozovatele veřejného pohřebiště byla doručena žádost o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a to o kopii nájemní smlouvy ke konkrétnímu hrobovému místu. Je tato žádost oprávněná?
Informace týkající se smluv uzavíraných obcí náleží mezi informace vztahující se k působnosti obce, a jako takové je třeba je v režimu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“), poskytovat. Tato povinnost se ale netýká všech smluv. Ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) InfZ stanoví: „Povinný subjekt informaci neposkytne, pokud jde o informaci vzniklou bez použití veřejných prostředků, která byla předána osobou, jíž takovouto povinnost zákon neukládá, pokud nesdělila, že s poskytnutím informace souhlasí…“
Toto ustanovení se použije i na nájemní smlouvu k hrobovým místům, protože nepochybně vznikla bez použití veřejných prostředků. Uživatelé hrobů, zpravidla fyzické osoby, se pod ní podepisují dobrovolně (zákon o pohřebnictví to neukládá) a uživatelé hrobů běžně nesdělují, že s poskytnutím osobních údajů a nájemní smlouvy třetím osobám souhlasí. Zákon zde nedává obci možnost úvahy – je výslovně stanoveno, že „povinný subjekt informaci neposkytne“, tedy ji poskytnout nesmí.
V tomto případě se také uplatní ustanovení § 8a InfZ: „Informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu.“ Právní předpis upravující ochranu osobních údajů je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (dále jen „GDPR“). Jelikož se v tomto případě neuplatní žádná z výjimek dle tohoto nařízení, je možné zpracovávat osobní údaje uvedené v nájemní smlouvě k hrobovému místu jen k účelu, ke kterému byly poskytnuty, a zveřejnit je nelze.
Stručně řečeno: Nájemcům hrobových míst není na základě uzavřené nájemní smlouvy obcí poskytováno finanční nebo penězi ocenitelné plnění, nepovažují se dle ustanovení § 8b InfZ za příjemce veřejných prostředků, kteří požívají snížené ochrany osobních údajů. Jinými slovy tedy platí, že za podmínek výše uvedených je nutné požadované informace neposkytnout, resp. žádost není oprávněná.
K tomu dodáváme, že vyřizování takovéto žádosti může být příkladem „mimořádně rozsáhlého vyhledávání informací“, jejichž poskytnutí lze za splnění zákonných podmínek podmínit úhradou nákladů (ustanovení § 17 InfZ).
Ke zveřejňování jmen nájemců hrobových míst na internetu v rámci geoportálu hřbitova
Tímto právním názorem MMR ale není dotčena smluvní volnost nájemce a pronajímatele, a pro jiné účely než ty, které jsou stanoveny v InfZ, smí provozovatel veřejného pohřebiště zveřejňovat jména nájemců hrobových míst (zpravidla bez adresy a čísla jejich účtu), typicky v rámci pasportu hřbitova na svých internetových stránkách. Úřad pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“) zaslal v roce 2024 MMR stanovisko k možnosti sdělování informací o uživatelích hrobů na internetu. Zde uvádíme jeho klíčovou část (redakčně upraveno):
„Na poskytování informací obsahujících osobní údaje dle ustanovení článku 4 bodu 1) GDPR týkajících se nájemce hrobového místa, které jsou zpracovávány ve smyslu ustanovení článku 4 bodu 2) GDPR, se GDPR vztahuje a povinnosti v něm stanovené ohledně zpracování osobních údajů je povinností dodržovat a plnit. Zásady zpracování osobních údajů upravuje ustanovení článku 5 GDPR. Dle ustanovení článku 5 odst. 1 písm. a) GDPR osobní údaje musejí být ve vztahu k subjektu údajů zpracovávány korektně a zákonným a transparentním způsobem (zákonnost, korektnost a transparentnost´). Jelikož na základě Vámi uvedeného popisu předmětné problematiky je zřejmé, že zpřístupnění či zveřejnění osobních údajů nájemců hrobových míst na internetu v rámci pasportu hřbitova (pravděpodobně identifikačních, případně kontaktních údajů) není nezbytné pro
- splnění smlouvy (o nájmu hrobového místa), jejíž smluvní stranou je subjekt údajů (nájemce hrobového místa),
- nebo pro provedení opatření přijatých před uzavřením smlouvy na žádost tohoto subjektu údajů [článku 6 odst. 1 písm. b) obecného nařízení]
- pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce [článku 6 odst. 1 písm. e) obecného nařízení],
- pro účely oprávněných zájmů příslušného správce či třetí strany [článku 6 odst. 1 písm. f) obecného nařízení],
je v dané věci aplikovatelným právním titulem souhlas subjektu údajů [článku 6 odst. 1 písm. a) GDPR], za podmínek stanovených v rámci článku 4 bodu 11) a článku 7 GDPR. Podle ustanovení článku 4 bodu 11) GDPR je pro účely tohoto nařízení „souhlasem“ subjektu jakýkoli svobodný, konkrétní, informovaný a jednoznačný projev vůle, kterým subjekt údajů dává prohlášením či jiným zjevným potvrzením své svolení ke zpracování svých osobních údajů. Je nutné oddělit souhlas subjektu údajů splňující podmínky uvedené v rámci citovaných ustanovení od smlouvy o nájmu hrobového místa.“
Výše uvedená ochrana osobních údajů se neaplikuje na osobní údaje zemřelých osob. Jména pohřbených v konkrétním hrobě mohou obce v roli provozovatele pohřebiště zveřejňovat bez veřejnoprávního omezení a stejně tak je mohou uvádět i v odpovědích na žádosti podané dle InfZ.
Dotčená ustanovení právních předpisů
§ 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
§ 8a a 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
§ 11 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
§ 17 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
§ 97 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)
34. Na hřbitově řešíme uživatele hrobů, kteří soustavně zanedbávají sečení jeho plochy a péči o náhrobek. Je možné, aby obec na těchto hrobových místech vysokou trávu sama posekala, nakloněný náhrobek položila na hrob a pak požadovala po uživateli náhradu?
Obec může řádem veřejného pohřebiště, nebo jednotlivým nájemcům nájemní smlouvou, ukládat povinnosti k zajištění udržování zeleně, pevnosti a čistoty hrobů a uliček mezi nimi, k ochraně životního prostředí, veřejné zeleně (dále jen „veřejná zeleň") a k užívání zařízení obce sloužících potřebám návštěvníků hřbitova.
Takto je možné například uložit obecnou povinnost kosit travní porost na hrobových místech v určitých časových intervalech. V případě zanedbaného travního porostu a jiné vegetace je dále možné uplatnit zvláštní skutkovou podstatu přestupku podle zákona o některých přestupcích nebo podle zákona o rostlinolékařské péči.
Podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) a § 5 odst. 2 písm. e) zákona o některých přestupcích se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že poruší podmínky uložené na ochranu veřejného pořádku v místech určených k pohřbívání. Tyto podmínky uložené v řádu veřejného pohřebiště musejí být v souladu se zákonem o pohřebnictví schváleny statutárním orgánem obce v roli provozovatele pohřebiště i místně příslušným krajským úřadem a zveřejněny na pohřebišti v místě obvyklém.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona o rostlinolékařské péči vlastník pozemku nebo objektu nebo osoba, která je užívá z jiného právního důvodu, je povinen zjišťovat a omezovat výskyt a šíření škodlivých organismů včetně plevelů tak, aby nevznikla škoda jiným osobám nebo nedošlo k poškození životního prostředí anebo k ohrožení zdraví lidí nebo zvířat. Porušení této povinnosti je přestupkem dle ustanovení § 79b odst. 1 písm. a) zákona o rostlinolékařské péči, za jehož spáchání lze fyzické osobě uložit pokutu do výše 30 000 Kč, právnické nebo podnikající fyzické osobě lze uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč dle ustanovení § 79f odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Pokuty ukládá obecní úřad obce s rozšířenou působností.
Vedle výše uvedeného veřejnoprávního postupu v případě neudržovaných a zarostlých hrobů nebo hrobek je možný taktéž soukromoprávní postup podle nájemní smlouvy (smluvní pokuta) nebo občanského zákoníku. Soukromoprávní obrana podle občanského zákoníku spočívá na rozdíl od veřejnoprávní, která má především donucovací a sankční povahu, na principu náhrady škody a majetkového vyrovnání mezi dvěma subjekty, z nichž jeden neoprávněně narušil majetková práva druhého.
Na základě článku 11 Listiny základních práv a svobod platí, že vlastnictví zavazuje, tj. nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Občanský zákoník tuto zásadu dále rozvádí v ustanovení § 2900 a následujících, která zakotvují tzv. obecnou prevenční povinnost, podle níž je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, přičemž dle ustanovení § 2910 téhož zákona škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil.
V rámci soukromoprávní odpovědnosti je taktéž možné využít specifického institutu tzv. sousedských práv podle ustanovení § 1012 a 1013, která vlastníkům sousedících, resp. blízkých hrobů stanovují určité reciproční povinnosti. Smyslem těchto povinností by pak mělo být pokojné a nerušené užívání hrobového místa, aniž by do něj bylo neoprávněně zasahováno, např. hlukem, prachem, event. v tomto případě i např. šířením plevele. Opět se vychází z principu, že vlastnictví hrobového zařízení zavazuje.
Souhrnně lze konstatovat, že obec v roli provozovatele pohřebiště může postupovat podle první části této odpovědi – přestupky. Soukromoprávní cestu může obec využít také, uzavřela-li nájemní smlouvu s uživatelem a v ní specifikovala povinnost sečení a údržby náhrobku nebo protože sama je zpravidla vlastníkem pozemku hřbitova, navíc jeho provozovatelem, a stav na hrobových místech a nebezpečí pádu náhrobku by jí působil újmu.
Bude-li však obec postupovat s cílem uložit uživateli či vlastníkovi náhrobku sankci, pak v takovém případě musí být dána společenská škodlivost jeho chování spočívající v porušení nebo i jen ohrožení společenského zájmu – pro tyto účely bude muset správní orgán vymezit hranici mezi jednáním protiprávním a jednáním natolik bagatelním (či zcela neškodným), které není nutno trestat, jakkoli by byly naplněny formální znaky skutkové podstaty přestupku.
Zmiňovaná varianta s posekáním vysoké trávy na cizím hrobě bez souhlasu jeho uživatele (nájemníka/vlastníka náhrobku) a následné naúčtování nákladů uživateli/nájemníkovi hrobového místa v právních předpisech oporu nemá. Může však být upravena v nájemní smlouvě. Vážnější je situace, pokud vysoký a těžký náhrobek (zpravidla nemovitý) je na tom skutečně tak staticky špatně, že by jeho případný pád ohrozil kolemjdoucí na jejich zdraví. V takovém případě smí svým rozhodnutím podle stavebního zákona zasáhnout i stavební úřad a uložit vlastníkovi náhrobku jeho opravu nebo odstranění. To ale předpokládá vedení řádné hřbitovní knihy, ve které bude vlastník náhrobku uveden.
Poznámka: V případě, že zeleň na pohřebišti sousedí s místní komunikací a brání provozu na této komunikaci, vytváří tak zdroj ohrožení silničního provozu. Silniční správní úřad zjišťuje zdroje ohrožování místní komunikace a zdroje rušení silničního provozu na ní. Zjistí-li zdroj ohrožení v podobě předmětné zeleně, nařídí silniční správní úřad jeho provozovateli nebo vlastníku odstranění zdroje tohoto ohrožení. V případě, že nevyhoví vlastník zdroje ohrožení (v tomto případě tedy vlastník předmětné zeleně) nařízení silničního správního úřadu, rozhodne silniční správní úřad o odstranění zdroje ohrožení, přičemž náklady na odstranění bude hradit vlastník, který předchozímu nařízení nevyhověl.
Dotčená ustanovení právních předpisů
§ 25 odst. 4 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví
§ 5 odst. 1 písm. i) a § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích
§ 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)
čl. 11 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky
§ 3 zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů
§ 79b zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů
§ 79f zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů
§ 1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
§ 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
§ 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
§ 35 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích
35. Je možné v době tlecí uložit do hrobu další rakev? Nebo musí být druhý zemřelý zpopelněný a do hrobu může být uložena jen urna? Kameníci, kteří u nás kopou hroby, mi tvrdí, že se mohou uložit dvě rakve na sebe v hrobě prohloubeném na 170 cm, prý jim to řekli na školení. Já se domnívám, že prohloubený hrob musí být hluboký 2 metry.
Většina odpovědí na vaše otázky vychází z § 22 odst. 4 zákona o pohřebnictví: „Před uplynutím tlecí doby mohou být do téhož hrobu uloženy další lidské pozůstatky, pokud je možné je umístit nad úroveň naposledy pohřbených lidských pozůstatků a vrstva ulehlé zeminy nad rakví bude činit nejméně 1 m.“
K vašim konkrétnímu dotazu uvádíme:
- Během doby tlecí lze uložit do hrobu i druhou rakev, ale musí jít o tzv. prohloubený hrob, přičemž vrstva ulehlé (nikoli zkypřené) země nad poslední rakví musí být vysoká nejméně 1 metr.
- Prohloubený hrob musí mít hloubku 2 metry až 2,20 metru s podmínkou, že jeho dno bude minimálně 0,5 metru nad ustálenou hladinou podzemní vody (zcela laicky lze vycházet i z toho, že výška „běžné“ rakve se podle typu pohybuje od cca 40 cm do cca 66 cm).
- Výkop o hloubce 170 cm na uložení dvou rakví na sebe v tlecí době skutečně nestačí. Zajímalo by nás jméno školitele, který tento údaj na svých kurzech uvádí.
36. V obci nemáme hřbitov, ale v bývalé zámecké kapli chceme zřídit kolumbárium. Vztahují se na něj nějaké právní předpisy o pohřebnictví nebo jde pouze o pronájem místa?
Kolumbárium v podobě, jak ho popisujete, pokud je provozováno obcí, je veřejným pohřebištěm, v jehož provozním řádu musí být uvedeno, že jde o úložiště uren. Zřídit veřejné pohřebiště (i tohoto typu) lze pouze v souladu s § 17 zákona o pohřebnictví. V tomto konkrétním případě, kdy neplánujete pohřbívat lidské pozůstatky do hrobu nebo hrobek, nemusíte před zřízením pohřebiště provádět hydrogeologický průzkum.
Zveřejněné odpovědi vyjadřují právní názor Ministerstva pro místní rozvoj a nelze je považovat za výklad zákona.