Systém hierarchického uspořádání nástrojů územního plánování v ČR plně odpovídá praxi v Evropě. Územní plán je v Evropě často chápán jako koncepční materiál závazný pro veřejnou správu a tedy soudně nepřezkoumatelný, zatímco pro stavebníky jsou závazné pouze regulační plány. V Německu, v Holandsku, v Belgii a v Itálii není možné požádat o stavební povolení v nezastavěném území, aniž by byl schválený regulační plán. Nicméně i rozhodování podle územních plánů je používáno (Rakousko, Švédsko).
Náš model regulačních plánů je velmi blízký většinovým trendům, ale praktické využití těchto plánů je mnohonásobně menší. Rychlé pokrytí území chybějícími regulačními plány je možné (Maďarsko, Polsko), ale je provázeno značnými problémy.
Novým trendem v některých zemích je využívání smluvního vztahu mezi veřejným a soukromým sektorem, ve kterém se kromě regulativů řeší i otázky časové souvislosti a podílení se na nákladech veřejné infrastruktury.
Forma vydávání územně plánovací dokumentace je v Evropě různá, obvykle dlouhodobě historicky zakotvená. Opatření obecné povahy se používá, ale ne běžně.
Pořizováním územně plánovací dokumentace je v naprosté většině případů pověřen příslušný územně správní celek, nejčastěji obecní stavební úřad. Musí při tom respektovat omezení daná státem a regionem. Oproti ČR jsou však obce v Evropě v naprosté většině výrazně větší. Přenesená působnost při pořizování je v evropském kontextu výjimkou (kromě Bulharska a Litvy).
Proces schvalování územně plánovací dokumentace volenými zastupiteli je shodný v celé Evropě včetně ČR. V každé zemí existují nástroje na zneplatnění nebo omezení platnosti obecní územně plánovací dokumentace, někde může stát přímo zasahovat do územních plánů a měnit je.