Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 13. ledna 2022 v 9:30 hodin byla u žalobce jako provozovatele pohřebních služeb provedena kontrola týkající se dodržování povinností stanovených zákonem o pohřebnictví. Kontrolováno bylo období od 1. 10. 2021 do 13. 1. 2022. Po provedené kontrole kontrolní orgán konstatoval, že žalobce jako kontrolovaná osoba uchovává těla zemřelých v chladicím zařízení pouze v dolní části rakve, tento způsob uchování neodpovídá zcela § 7 odst. 1 písm. a) zákona o pohřebnictví, protože toto ustanovení zákona požaduje uchování lidských pozůstatků do pohřbení v rakvi. Proti kontrolnímu zjištění žalobce podal námitky, v nichž uvedl, že zákonná ustanovení neporušil, neboť k uchování lidských pozůstatků použil jiné obdobné schránky, a nikoliv rakve, v souladu s § 7 odst. 1 písm. f) zákona o pohřebnictví. Námitky žalobce byly vyřízeny tak, že kontrolní orgán konstatoval, že použití jiné obdobné schránky může být legitimní a může být v souladu s § 7 odst. 1 písm. f) zákona o pohřebnictví, a tím by ani nebylo porušeno ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, avšak v době kontroly žalobce jinou obdobnou schránku nepoužil.

Dne 24. 3. 2022 byl vydán příkaz č. j. MMR-14378/2022-525, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku a bylo mu uloženo napomenutí. Proti příkazu žalobce podal v zákonné lhůtě odpor. Následně po provedeném řízení bylo vydáno rozhodnutí o přestupku ze dne 2. 6. 2022, č. j. MMR-37901/2022-63. Proti rozhodnutí žalobce podal rozklad. Žalobce mimo jiné předložil znalecký posudek číslo 01/07/2022 z oboru služby, specializace pohřebnictví zpracované Renátou Březinovou Benešovou. Znalkyně ve znaleckém posudku uvádí, že ve chvíli, kdy byla prováděna kontrola, se nejednalo o konečnou rakev ani jinou konečnou obdobnou schránku, neboť lidské pozůstatky nebyly zcela hygienicky zaopatřeny, nebyly připraveny například pro ukázku příkazci pohřbení, a především nebyly v té době připraveny ani převáženy k pohřbení samotnému. Znalkyně závěrem znaleckého posudku uvedla, že na místě samém nenalezla taková pochybení při ukládání zemřelých v chladicím zařízení, která by z odborného a profesního hlediska pokládala za nepřijatelná

O podaném rozkladu pak zamítavě rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí ministra pro místní rozvoj (dále jen „ministr“) ze dne 25. 9. 2023, č. j. MMR-60874/2023-31 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2023, č. j. MMR-39/2023-63 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ve smyslu § 93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), ze spáchání přestupku podle § 27 odst. 2 písm. b) zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pohřebnictví“), kterého se v postavení provozovatele pohřební služby měl dopustit tím, že nepoužil k ukládání lidských pozůstatků rakev, čímž porušil povinnost stanovenou v § 7 odst. 1 písm. a) zákona o pohřebnictví. Na základě tohoto zjištění mu bylo v souladu s § 35 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky uloženo napomenutí (výrok II. prvostupňového rozhodnutí) a povinnost nahradit náklady řízení (výrok III.).

Žalobce připomněl novelu zákona o pohřebnictví – zákon č 193/2017 Sb., a uvedl, že při zpracovávání této novely se diskutovaly právě okolnosti ohledně nakládání s těly zemřelých u provozovatelů pohřebních služeb od jejich převzetí do jejich pohřbení uložením do hrobu nebo do hrobky či zpopelněním v krematoriu, přičemž vyvstaly důvodné pochybnosti o ukládání těl zemřelých výlučně do rakví. V diskusích na žalovaném a v odborné veřejnosti se pracovně objevil pojem „jiné technické pomůcky“ pro ukládání lidských pozůstatků v chladicích nebo mrazicích zařízeních. Tento pracovní pojem později žalovaný v legislativním návrhu pro vládu a vláda pro parlament zaměnil za dnes se v zákoně o pohřebnictví vyskytující pojem „jiná obdobná schránka“. Přijatá novela zákona o pohřebnictví ani jiný zákon či právně relevantní předpis nedefinují tento pojem de iure. Proto praxe provozovatelů pohřebních služeb používá jako jinou obdobnou schránku úrazová nerezová nebo plastová lůžka, transportní prostředky (lůžka, pojezdy), úrazové vany nebo rakve (z plastu či kovu), ale i spodní díly rakví, vybavené například plastovými (jak měl i žalobce) nebo zinkovými vložkami apod. Používání takových pomůcek je v souladu se zákonem, neboť při zachování pietního a důstojného zacházení s těly zemřelých žádný zákon jednoznačně tento právní pojem nedefinuje.

Ministerstvo pro místní rozvoj, coby žalovaný, ve svém vyjádření navrhlo žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Žalovaný uvedl, že předmětem spáchání přestupku podle § 27 odst. 2 písm. b) zákona o pohřebnictví je skutečnost, že žalobce v přesně nezjištěné době, minimálně dne 13. 1. 2022 (v den konané kontroly na místě), uchovával těla zemřelých v chladicím zařízení v rozporu s § 7 odst. 1 písm. a) zákona o pohřebnictví pouze v dolní (spodní) části rakve. Rakev přitom vždy sestává ze dvou dílů, a to dolního (spodního) dílu a víka, které spolu tvoří jeden jednotný celek, tj. rakev, jež je určena pro ukládání lidských pozůstatků do pohřbení a k jejich pohřbení. Tento nález kontrolního orgánu nebyl žalobcem rozporován. Nelze tvrdit, jak činí žalobce, že jiná obdobná schránka může být cokoli (např. úrazové nerezové lůžko nebo zinková vložka do rakve).

Spodní díl rakve, o který se v tomto sporu jedná, jako jiná obdobná schránka pro přechodné uchovávání lidských pozůstatků nefiguruje ani v samotném seznamu „jiných obdobných schránek“ předloženého znaleckého posudku, který si žalobce nechal za tímto účelem vypracovat. Jak lze doložit z nálezu kontrolního protokolu, žalobce přechovával ve svém chladicím/mrazicím zařízení lidská těla/lidské pozůstatky (již po jejich upravení) uložená pouze ve spodní části rakve, tzn. bez horní části/víka rakve. Jak bylo v době kontroly zjištěno, a je doložitelné z fotodokumentace kontrolního protokolu, před transportem lidských pozůstatků na místo pohřbení žalobce vyjmul z chladicího zařízení pozůstatky uložené pouze ve spodní části rakve, přiložil k ní odpovídající horní část rakve a pevně uzavřel. Od tohoto okamžiku se jednalo o pevně uzavřenou rakev podle § 2 písm. k) zákona o pohřebnictví. Žalovaný požaduje dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o pohřebnictví po žalobci, aby používal rakve, nikoli však pevně uzavřené rakve. Jinými slovy, aby upravené lidské pozůstatky do doby pohřbení byly ukládány v chladicím/mrazicím zařízení v rakvi, tj. uloženy v kompletní (jednotné) rakvi, v jejím spodním díle a zavíkované/zakryté horní částí (víkem) téže rakve. Taková rakev nemusí být pevně zavřena pomocí mechanicky zajištěného spojení obou částí rakve. Pokud se rakev takto zajistí (pomocí hřebů, svorek apod.), jedná se o konečnou rakev. Takovou rakev již nelze dále snadno otevřít. Během přepravy a během doby úpravy lidských pozůstatků provozovatelé pohřebních služeb správně používají úrazová nebo plastová lůžka, transportní nosítka nebo popř. i spodní díl rakví. Používání těchto prostředků za účelem dosažení úpravy lidských pozůstatků a jejich pietního a důstojného pohřbení není v rozporu se zákonem, ale společným cílem.

Uložení lidských pozůstatků v rakvi (erární nebo vybrané vypravitelem pohřbu, popř. pozůstalými) a uložené k přechodnému chlazení/mrazení, má zajišťovat základní podmínky intimity, důstojnosti a piety jejich uložení před jejich vlastním transportem k pitvě nebo pohřbení, popř. pietním rituálům rozloučení s pozůstalými. Uložení lidských pozůstatků v technickém zařízení zajišťujícím jejich chlazení/mrazení bez horního víka rakve, tj. v otevřených rakvích, je určitá nevítaná publicita mrtvého lidského těla, dehonestace důstojnosti a povinné piety k již upraveným pozůstatkům. Ochrana intimity těla a piety k lidským pozůstatkům je pak následně více akcentována před jejich vlastním transportem k pohřbení do země/žehem, když je povinností provozovatele rakev pevně uzavřít, aby již nedocházelo k žádné nežádoucí manipulaci se zaopatřeným tělem či jeho nechtěnému vyjmutí/vyklopení z rakve.

Na základě prokázaného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Citujme zásadní výrok soudu, proti kterému již nelze podat kasační stížnost: „Soud tak souhlasí se žalovaným, že rakví se v obecné rovině rozumí ,dvoudílná schránka´, tj. schránka skládající se ze svrchního (horního) a spodního (dolního) dílu. Soud v tomto směru zcela souhlasí se závěry žalovaného v tom smyslu, že pouhý jeden díl rakve, konkrétně spodní díl rakve, není a nemůže být ,jinou obdobnou schránkou´ rakve, jak tvrdí žalobce, ale je pouze její částí. Pokud tedy žalobce skladoval lidské pozůstatky (ostatky) pouze ve spodním dílu rakve, pochybil.“ Soud zároveň přisvědčil žalovanému, že z napadeného rozhodnutí ani z obsahu správního spisu ve věci žalobce nijak neplyne, že by bylo žalobci dáváno za vinu, že neměl lidské pozůstatky uložené v tzv. konečné rakvi. Žalobci bylo vytýkáno to, že nepoužíval rakev ve smyslu dvoudílné schránky. Žalobní argumentace žalobce, v níž se věnuje charakteru konečné rakve, problémům v odborné terminologii a rozdílům mezi konečnou a dočasnou rakví, se tak zcela míjí s předmětem řízení v projednávané věci.

Skutková podstata přestupku
Z výše uvedeného pravomocného rozsudku č. j. 8 A 134/2023-51 Městského soudu v Praze vyplývá, že provozovatel pohřební služby, který přechodně uchovává lidské pozůstatky, jiné lidské pozůstatky, plody po potratu a anatomicko-patologický odpad ve své provozovně, i když jsou tyto pozůstatky právě přivezeny z místa úmrtí ve vaku, nebo řádně zahaleny látkou či dokonce oblečeny, upraveny a dekorovány k pohřbu, mimo: 
1. rakev 
2. jinou obdobnou schránku

tj. typicky ve spodní části rakve, tak činí v rozporu se zákonem a hrozí mu trest napomenutí nebo pokuta.
 
Zákon o pohřebnictví v námi popisované kazuistice odlišuje dvě skutkové podstaty. Přestupku se dopustí ten, kdo v rozporu s § 7 odst. 1 písm. a) nepoužije k ukládání lidských pozůstatků do pohřbení rakev, a to podle § 27 odst. 2 písm. b) zákona i mimo chladicí nebo mrazicí zařízení, nikoli však během transportu (viz § 9 odst. 1 zákona o pohřebnictví). O tomto přestupku rozhoduje Ministerstvo pro místní rozvoj. Tento požadavek směřuje k situaci, kdy lidské pozůstatky ještě nejsou uloženy do konečné rakve, a jsou tedy uloženy v prostorách provozovatele pohřební služby. Není tedy přípustné přechodně uložit lidské pozůstatky jinam než do rakve. Jedná se o to, aby bylo zajištěno pietní a důstojné ukládání lidských pozůstatků, a tedy bylo vyloučeno zacházení s lidskými pozůstatky takovým způsobem, který by se dotýkal důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění veřejnosti. Důvodová zpráva k tomu doslovně uvádí „Navrhuje se, aby provozovatel pohřební služby k přechodnému uložení lidského pozůstatku použil vždy rakev, ať už transportní nebo konečnou, tj. zakazuje se uložit lidský pozůstatek do chladicího nebo mrazicího zařízení bez předchozího uložení do rakve“ (Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 193/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Zvláštní část, K novelizačnímu bodu 6 (§ 6 a 7). Dostupné zde.

Jiného přestupku se dopustí ten, kdo do chladicího nebo mrazicího zařízení neuloží lidské pozůstatky v rakvi nebo v jiné obdobné schránce podle § 7 odst. 1 písm. f) zákona o pohřebnictví, což je skutková podstata přestupku podle § 27 odst. 2 písm. e) téhož zákona. O tomto přestupku rozhoduje krajská hygienická stanice. K tomuto přestupku chybí jak rozhodovací praxe, tak jakékoli soudní rozhodnutí. V souladu se zákonem o pohřebnictví způsob pevně zavřené rakve dozoruje taktéž krajská hygienická stanice, a to zejména u provozovatele krematoria, který musí uchovávat lidské pozůstatky do zpopelnění výhradně v takovéto rakvi.

O prvním z těchto přestupků rozhodl svým rozsudkem č. j. 8 A 134/2023-51 Městský soud v Praze (anonymizovaný text rozsudku).

Žalobce podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro vady návrhu v roce 2024 odmítl a meritem věci se nezabýval. Rozsudek Městského soudu v Praze nebyl zrušen, je pravomocný.