Smrt blízkého je citlivým momentem pro pozůstalé a poslední rozloučení a pohřbení hraje v naší společnosti sociálně a kulturně významnou roli. Existuje tak legitimní zájem na tom, aby právě u tohoto typu služeb byly ceny regulovány a aby se předcházelo situaci, v níž by si prodávající bez jakéhokoliv omezení určoval cenu těchto služeb. Prodávající jsou při kalkulaci a tvorbě cen povinni dodržovat závazná pravidla pro jejich stanovení. Tím je zajištěno, že budou dodávat konkrétní služby za odpovídající cenu a nebudou zneužívat svého postavení. Je-li tedy do ceny za regulované položky přidáno něco navíc, tedy položka, kterou prodávající není oprávněn do ceny zahrnout, je potřeba dovodit povinnost vést evidenci i k těmto ostatním položkám zahrnutým do jedné ceny, přestože by se odděleně nejednalo o položku, jejíž cena má být věcně usměrňována. Opačný závěr by totiž zcela znemožnil kontrolu dodržování povinností vyplývajících z cenové regulace a vytvořil by prostor pro obcházení zákona. Tyto jiné položky by totiž byly součástí ceny, za kterou prodávající službu prodává kupujícímu, aniž by bylo možné složku, která podléhá cenové regulaci, jakkoli kontrolovat. Její kalkulace je tak totiž skryta v celkové ceně. Nelze-li ji kontrolovat, nelze kontrolovat ani konečnou cenu, která je účtována kupujícímu, a v konečném důsledku tedy nelze kontrolovat ani dodržení cenové regulace jako takové.
Zatímco správní soud zaujal formálněji podbarvené stanovisko, že podmínky cenové regulace nebyly právní úpravou nastaveny natolik podrobně, aby bylo možno žalobkyni potrestat, Nejvyšší správní soud (NSS) se opřel o teleologickou argumentaci, a naopak postup orgánů daňové správy potvrdil. Zásadní otázkou, ve které se krajský soud (KS) a NSS rozešly, bylo určení, zda existuje povinnost vést evidenci o položkách, které jsou do ceny zahrnuty, navzdory tomu, že by samostatně pod cenovou regulaci nespadaly, a tedy jsou do ceny zahrnuty v rozporu s cenovou regulací, když NSS takovou evidenční povinnost interpretoval šířeji než KS, tedy že je nutno v takovém případě do evidence zahrnout všechny cenotvorné položky.
Věcné usměrňování cen je podle kasačního soudu volnější formou regulace cen, která nesměřuje k určení konkrétní ceny služby, ale pouze stanoví pravidla, resp. omezení pro její sjednávání (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 Afs 81/2013-44, bod 35.). Cena tedy není pevně stanovována rozhodnutím ministerstva financí, ale určují ji jednotliví prodávající podle daných pravidel. Z uvedeného je zřejmé, že bez dodržování věcných podmínek a kontroly jejich splnění by regulace ceny tímto způsobem byla zcela popřena (viz rozsudek NSS ze dne 4. 7. 2018, č. j. 10 As 330/2017-75). Regulace pohřebních služeb přitom spočívala pouze v tom, že výměry ministerstva financí stanovily konkrétní okruhy služeb, které spadají do rozsahu věcného usměrňování cen, a konkrétní položky (služby), které lze do těchto cen zahrnout. Zároveň NSS trefně konstatoval, že nelze dosáhnout takové preciznosti právních norem, aby nebylo třeba jejich výkladu při aplikaci, a to ani v oblasti správního trestání (srov. nález ÚS ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1889/20, bod 35., nebo rozsudek ESLP ze dne 25. 5. 1993, ve věci Kokkinakis proti Řecku, č. 14307/88, bod 40.).
Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně sp. zn. 1 As 239/2023-40 ze dne 19. 9. 2024 naleznete zde.