Duchcov, devítitisícové město v podkrušnohorské hnědouhelné pánvi, je rozděleno na dvě části, jižní a severní. Severní část je běžnou urbanistickou zástavbou s pestrou skladbou relativně bezproblémového obyvatelstva. Část jižní se díky stavební uzávěře z konce sedmdesátých let, privatizaci městských bytů do rukou romských i neromských spekulantů a lichvářů v letech devadesátých, následnému přílivu romských rodin z vnitrozemí a ze Slovenska a současnému odlivu rodin majoritních, přeměnila na sociálně vyloučenou lokalitu.
Ani v jižní části města však není populace homogenní. Nalezneme zde kromě sociálně vyloučených romských rodin i neromské rodiny v obdobné situaci a s obdobným potenciálem. Kromě nich zde žijí i starousedlé integrované maďarské romské rodiny, zatím spíše sociálním vyloučením ohrožené, nežli přímo vyloučené a zbytky majoritního obyvatelstva z doby, kdy Jižní město bylo lukrativní čtvrtí.
Kromě domů, které mají soukromé majitele zde nalezneme i domy a byty v majetku města. Tato rozmanitost lokality je silným příslibem možných změn nejen situace jednotlivých rodin, ale i prostředí jako celku. Rodově rodinné formace jsou zde rozděleny spíše do nukleárních rodin a domácností, což s sebou na jedné straně nese absenci neformálních autorit a sociální kontroly v lokalitě, na druhé straně však nabízí příležitost schopnějším rodinám se vymanit z vlivu širokých rodin a solidárních sítí.
V různé míře se v lokalitě vyskytují jevy typické pro sociální vyloučení a život v něm. Jde o jevy, které bychom mohli souhrnně nazvat kulturou chudoby spojené se souborem adaptačních mechanismů na ni, které často znemožňují tyto podmínky opustit.