Tento článek je praktickou kazuistikou ze Středočeského kraje, která ukazuje, jak lze takovou složitou situaci zvládnout správně, transparentně a nakonec i úspěšně obhájit. Rozebereme si čtyři nejpřekvapivější a nejdůležitější momenty, které z tohoto případu plynou.

Požadavek na konkrétní technologie není tabu, pokud máte pádný důvod.

Zadavatel, Krajský úřad Středočeského kraje, stál před úkolem vyměnit technicky i morálně zastaralé bezpečnostní systémy ve své budově. Klíčovou podmínkou však bylo zachování a návaznost na významné předchozí investice do dvou existujících systémů: bezpečnostního integračního systému C4 (IBŘC – C4) a docházkového systému ANeT.
Kvůli tomuto požadavku zadavatel do zadávacích podmínek zahrnul nutnost, aby dodavatelé drželi specifické certifikáty od soukromých společností Gamanet a.s. (pro systém C4) a ANeT. Jednalo se o kontroverzní krok, proti kterému najatý externí administrátor zakázky silně namítal. Zadavatel však na požadavku nejen trval, ale zvolil strategicky prozíravý postup. Požadavek na certifikáty totiž uchopil jako „prosoutěžní opatření“: nebyly vyžadovány v rámci úvodní technické kvalifikace, ale jejich doložení bylo přesunuto až do fáze předsmluvní součinnosti s vítězným uchazečem. Tím zadavatel rozšířil okruh potenciálních dodavatelů a jasně demonstroval, že jeho cílem není omezit soutěž, ale pouze zajistit, že finální partner bude mít prokazatelnou schopnost projekt realizovat.

Klíčové ponaučení: Požadovat konkrétní certifikace je obhajitelné, pokud je to nezbytné pro ochranu dřívějších investic. Strategickým oddělením tohoto požadavku od úvodní kvalifikace lze navíc maximalizovat soutěž a zároveň si pojistit potřebnou odbornost vítěze.

Firma, která připravila podklady, může zakázku i vyhrát.

Nejvíce protiintuitivním aspektem celého případu byla role vítězné firmy. Společnost MAXPROGRES byla tou, která pro zadavatele připravila úvodní technickou projektovou dokumentaci, jež sloužila jako podklad pro zadávací řízení. Následně se tatáž společnost do soutěže přihlásila a vyhrála s nejnižší nabídkovou cenou 18 milionů Kč, což bylo výrazně pod předpokládanou hodnotou 26 milionů Kč.
Aby zadavatel zajistil naprostou férovost a předešel střetu zájmů, podnikl následující kroky:
• Hodnotící komise se potenciálním střetem zájmů explicitně zabývala.
• Dospěla k závěru, že projektová dokumentace byla technicky neutrální a neposkytla firmě MAXPROGRES žádnou nespravedlivou výhodu.
• Komise konstatovala, že Zákon o zadávání veřejných zakázek (ZZVZ) tuto situaci umožňuje a k vyloučení dodavatele nařizuje přistoupit pouze tehdy, pokud je prokázáno narušení hospodářské soutěže.
Tento postoj potvrdilo i obecné stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), jak je uvedeno v jeho informačním listu 1/2017 (Zakázkové právo v oblasti ICT a další aktuální témata): Samotná skutečnost, že se určitý dodavatel podílel na zpracování zadávacích podmínek, nemůže sama o sobě postačovat k tomu, aby mohlo dojít bez dalšího k jeho automatickému vyloučení ze zadávacího řízení na realizaci předmětu veřejné zakázky.

Ani absence námitek od konkurence vás neochrání před šetřením.

Zásadním detailem bylo, že ani jeden ze dvou dalších uchazečů v soutěži nepodal proti zadávacím podmínkám nebo výběru společnosti MAXPROGRES žádné námitky. Tento fakt silně naznačoval, že samotní konkurenti považovali proces za férový.
Navzdory tomu byl na ÚOHS podán podnět k prošetření od jednoho z krajských zastupitelů, což odstartovalo formální vyšetřování. Podnět se soustředil přesně na dva nejkontroverznější body: požadavek na specifické certifikáty a údajný střet zájmů vítězné firmy MAXPROGRES.

I když jste v právu, připravte se na zdržení.

Důsledkem šetření ÚOHS bylo nevyhnutelné zdržení. Zadavatel se s dodavatelem, jednaje s péčí řádného hospodáře, dohodl na odložení zahájení prací až do doby, než ÚOHS vydá své stanovisko. Po šesti měsících čekání zadavatel aktivně kontaktoval ÚOHS s dotazem na stav věci. Odpověď úřadu byla procedurálně správná, avšak prakticky frustrující: na posouzení mají lhůtu až 24 měsíců, ale zároveň zadavateli nic nebrání v realizaci zakázky pokračovat. Finální usnesení, které zadavatele zcela očistilo, dorazilo až po 8 měsících.
Tato prodleva a administrativní zátěž znamenaly jediné - ztrátu času!
Konečný verdikt ÚOHS konstatoval, že podnět neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku. Stěžovatel totiž nepředložil žádné konkrétní důkazy o střetu zájmů a úřad neshledal, že by požadavky na certifikáty byly jakkoli diskriminační.

Důsledná příprava se vyplácí.

Tato kazuistika ukazuje, že i komplexní veřejné zakázky s na první pohled problematickými podmínkami lze úspěšně realizovat a obhájit. Klíčem k úspěchu je naprostá transparentnost, pečlivé a věcné zdůvodnění každého kroku a připravenost na detailní kontrolu ze strany dozorových orgánů.

Na závěr si položme otázku... Je náš strach z potenciálních střetů zájmů někdy tak velký, že nám brání v přijímání těch nejlogičtějších a nejhospodárnějších rozhodnutí?